Bezpečné prostředí nemocnice – jak je vidí nové akreditační standardy SAK (2)

26.08.2013

 První část volného seriálu informačních textů Spojené akreditační komise, o. p. s., byla věnována novému vydání akreditačních standardů pro nemocnice, resp. změnám, které z přepracování vzešly (viz ZN č. 13/2013). Tento díl se zabývá oblastí řízení rizik, konkrétně novou povinností, upravenou standardem č. 11.7.

Řízení rizik, přestože to tak na první pohled nemusí vypadat, je každodenní součástí našeho života. Téměř vše, co děláme jako jednotlivci či organizace, lze definovat termíny řízení rizik. Příkladem může být prosté rozhlédnutí se při přechodu ulice či poměrně složitý systém, jakým je například protipovodňový plán města. V obou těchto příkladech, ale i v mnoha dalších oblastech lidské činnosti lze vysledovat čtyři komponenty řízení rizik, které mají v různých odvětvích různá jména, říkejme jim třeba mantra bezpečí: 1. Identifikace rizika a určení jeho priority; 2. Prevence/snížení výskytu krizové situace; 3. Účinná a rychlá detekce, pokud krize nastane; 4. Reakce/intervence v případě výskytu krize za účelem snížení jejích důsledků.
Identifikací (a prioritizací rizika) rozumíme činnost, kdy, aniž by taková situace musela nastat, případně poté, co poprvé nastane (např. zmíněná povodeň nebo taková „banalita“, kdy se dítě popálí o rozpálený sporák), zařadíme tuto situaci mezi takové, které by potenciálně mohly ohrozit zdraví nebo majetek (ať už nás samotných nebo „naší“ organizace) a vyhodnotíme ji jako vhodnou zvláštního zřetele.
Do prevence patří všechny činnosti, které provádíme za účelem snížení výskytu situace, která by nás výše zmíněným způsobem mohla ohrozit. Ne vždy je to možné například u přírodních živlů, ale obecně lze vždy nalézt způsoby, kterými toho lze dosáhnout. Například pokud chceme zabránit tomu, aby se naše dítě dostávalo do situací, kdy ho může srazit auto, vytyčíme mu takovou cestu do školy, na které bude muset přecházet co nejmenší počet co nejméně frekventovaných ulic, případně je do školy prostě odvezeme. Názorně to lze demonstrovat například u požáru. Ideální je samozřejmě situace, kdy požár vůbec nevznikne. Toho lze dosáhnout preventivními opatřeními: zákaz kouření či manipulace s otevřeným ohněm, minimální skladové zásoby hořlavých látek atd.
Mezi mechanismy detekce lze zařadit právě ono rozhlédnutí se na ulici, v případě požáru to mohou být detektory kouře či horka, v případě povodně systém včasného varování (viz kritika meteorologů v médiích po letošních povodních).
Reakce na krizovou situaci je velmi náročným krokem, neboť zahrnuje především nutnost nejen reakci naplánovat, a to mnohdy v situaci, kdy nelze všechny okolnosti předvídat, ale zejména je nutné opakovaně školit zúčastněné a tuto reakci nacvičovat. Cvičení nejen dělá mistra, ale také slouží jako důležitá zpětná vazba k tomu, zda je náš plán adekvátní a realizovatelný. Teprve při nácviku evakuace si mnoho nemocnic uvědomí, jak těžko realizovatelné to je při tak nízkém počtu personálu, neexistence dostatečného počtu únikových východů, evakuačních výtahů apod.

Co zavádí standard 11.7.

Při pohledu na národní legislativu či akreditační standardy prizmatem řízení rizik zjistíme, že obsahují všechny prvky výše popsané mantry bezpečí, přestože někdy dost implicitně. Například standard o kardiopulmonální resuscitaci pracuje se známým faktem, že právě v nemocnici je riziko selhání pacienta nejvyšší (identifikace a prioritizace), a proto zavádí systém detekce a rychlé reakce na tento stav (včetně školení personálu a nácviku resuscitace).
Akreditační standardy a legislativa obecně pokrývají známé rizikové oblasti a požadují jejich prevenci, počínaje nastavením procesu skrze vnitřní předpis a konče nácvikem či kontrolou jejich dodržování či analýzou nežádoucích událostí.
Existují však rizika, jejichž prevenci nelze požadovat paušálně (například činnost v případě povodně), neboť jsou specifická pouze pro některá zařízení, a to vzhledem k jejich zeměpisné poloze, stavu budov a pozemků, charakteru služeb, které poskytují, a dalším faktorům. Z toho důvodu SAK do svých standardů zavedla novou povinnost (upravenou standardem č. 11.7.): aplikovat zmíněné 4 kroky mantry bezpečí na rizika, která jinak nejsou upravena standardy a legislativou, která ale mohou mít zásadní vliv na chod nemocnice, případně představují vysokou hrozbu ztráty na životech či majetku.
Standard 11.7. tedy požaduje, aby každé zdravotnické zařízení identifikovalo možná rizika, nežádoucí události či katastrofy, které jsou pro něj specifické. K tomu lze použít mnoho hojně publikovaných nástrojů, jedním z nejznámějších je například analýza zranitelnosti (z anglického Hazard Vulnerability Analysis). Akreditační standardy však v tomto nejsou preskriptivní a každá nemocnice si může vybrat nástroj, který jí vyhovuje, či si dokonce vytvořit nástroj vlastní. Jediné, co musí nemocnice při akreditačním šetření prokázat, je, že se její vedení zamyslelo nad možnými riziky a katastrofami aktuálními pro své zařízení, přidělilo jim určitou prioritu podle výskytu či možného dopadu a zavedlo systém včasné detekce a reakce na takto vzniklou krizi.
Dobře zavedený požadavek standardu 11.7. jistě opět o kousek zvýší bezpečí pacientů a personálu našich nemocnic.