Akreditační standardy SAK a nakládání s léky

23.09.2013

 Při hodnocení kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb prostřednictvím akreditace Spojené akreditační komise, o.p.s. (SAK) se prioritně posuzují ty procesy, které mají vyšší míru rizika. K takovým patří nepochybně oblast objednávání, skladování, předepisování a podávání léků – zahraniční statistiky uvádějí, že cca 18 % hospitalizací v nemocnicích je komplikováno medikačním pochybením a v cca 3,5 % se jedná o pochybení, které vede k závažnému poškození pacienta.
Ve 3. vydání Akreditačních standardů SAK pro nemocnice byla vytvořena samostatná kapitola věnovaná objednávání, předepisování a podávání léků – sem byly přemístěny veškeré standardy zabývající se organizací medikace v nemocnici.
Kapitola obsahuje pět akreditačních standardů, které upravují následující oblasti: 1) Skladování léků – standardy uvádějí výčet povinností týkajících se skladování léčiv za podmínek stanovených výrobcem (zejména skladovací teplota), ukládání a evidence návykových látek, resp. léků tyto látky obsahujících, ukládání léků vnesených pacienty a povinnost provádět pravidelné audity skladovacích podmínek pro léky.
2) Ordinace léků lékaři (zejména pro hospitalizované pacienty) – v souvislosti s v praxi často zjišťovanými nesrovnalostmi v ordinacích standard uvádí oblasti týkající se postupů při ordinování léčiv, které nemocnice musejí v této oblasti upravit vnitřním předpisem ( a jeho realizaci pak zajistit). Jedná se o stanovení postupů při identifikaci pacientů při ordinování léků, stanovení minimálních náležitostí ordinace (neúplnou ordinaci pak sestra nesmí provést), popis nestandardně prováděných ordinací (např. ordinace „dle potřeby“ či ordinace s terapeutickým rozptylem, tedy taková, kde aktuální dávka léku závisí např. na hodnotě glykémie či krevního tlaku), jasné stanovení postupu pro případ, že je ordinace nečitelná či nejasná ( obvykle konzultace autora či jiného lékaře, nikoli „domýšlení“ smyslu nejasné ordinace). Do této kapitoly patří i požadavky Resortního bezpečnostního cíle č. 6 – tedy jasný postup pro ústní či telefonické ordinace (úplná identifikace pacienta, úplná ordinace léku a požadavek na to, aby adresát ordinace ji zpětně přečetl autorovi). Nemocnice rovněž musejí stanovit typy ordinací, které se vždy vztahují k váze pacienta či k jeho tělesnému povrchu (např. ordinace cytostatik či ordinace pro malé děti). Součástí standardizace ordinací je také určení osob, které v nemocnici léky ordinují a podávají – to je důležité zejména v zařízeních, kde pobývají stážisté, kteří mohou být do určité míry zapojováni do klinických procesů. 3) Podávání léků – tedy zavedení standardizovaného postupu ověření názvu léku, dávky, času a frekvence podání, aplikační cesty s ordinací a ověření identifikace pacienta před podáním léku. Tento postup pak musí být prováděn u každého podání léku.
4) Postup v situaci, kdy pacienti přinášejí do nemocnice své léky (postup při kontrole, označování a skladování léků, akceptovatelnost užívání vnesených léků, užívání léků pacienty samotnými obvykle omezeno na tzv. SOS léky, např. salbutamol).
5) Zacházení se vzorky léků (objednávání, evidence).
I když se nejedná o rozsáhlou kapitolu, její standardy nejen popisují, jaké postupy by měla nemocnice zavést, ale uvádějí i řadu příkladů, jak lze požadavky naplnit, včetně příslušných legislativních odkazů.