Diagnostická péče ve standardech SAK

03.02.2014

 Třetí vydání Akreditačních standardů Spojené akreditační komise (SAK) účinné od ledna tohoto roku v kapitole Diagnostická péče uvádí požadavky na procesy související s klinickými, laboratorními i zobrazovacími vyšetřeními pacientů. Ve srovnání s předcházejícím vydáním standardů tato kapitola nepřináší zásadní změny, dochází však k upřesnění požadavků a ke změnám v řazení standardů.

Při přijetí pacientů k hospitalizaci či při přijetí do ambulantní péče nemocnice upraví vnitřním předpisem minimální obsah a rozsah klinických vyšetření pro jednotlivé klinické odbornosti. Jedná se tedy nejen o stanovení minimálního rozsahu anamnestických údajů a fyzikálního vyšetření při vstupním vyšetřením lékařem a sestrou (porodní asistentkou), ale i o stanovení rozsahu vyšetření ostatními pracovníky, kteří provádějí vstupní vyšetření samostatně ( např. fyzioterapeut, nutriční terapeut, ergoterapeut). Tento rozsah je třeba uvést do vnitřního předpisu explicitně, nikoli například odkazem na jiné zdroje či obecnými formulacemi jako „obvyklý rozsah anamnézy“. Cílem úpravy je standardizace požadavků na vstupní vyšetření napříč nemocnicí, která minimalizuje riziko, že např. u pacienta přijímaného na ORL pracoviště se vstupní vyšetření zaměří výhradně na orofaciální oblast a dojde tak k přehlédnutí jiných závažných nálezů. Stanovení rozsahu vyšetření je odpovědností dané nemocnice – u vyšetření lékařem se obvykle jedná o konsensus primářů jednotlivých specializací. Nad rámec „celonemocničního“ minimálního rozsahu je pak možno stanovit požadavky pro každý z oborů.
Požadavek na stanovení minimálního rozsahu vyšetření při přijetí pacientů do ambulantní péče se týká pacientů, kteří zůstávají v dané (odborné) ambulanci ve sledování – nikoli např. jednorázově akutně ošetřených.
Standardy stanoví pro lékaře a sestry maximální interval provedení (a dokumentování) vstupního vyšetření do 24 hodin po přijetí – pokud ovšem aktuální zdravotní stav nevyžaduje dřívější provedení. U ostatních klinických vyšetření nemocnice stanoví tento interval dle místních podmínek.

Vyšetření nutričního stavu

Samostatné standardy přinášejí požadavek na vyšetření nutričního stavu a soběstačnosti u pacientů přijatých k hospitalizaci či do ambulantního sledování. Jedná se o plošný screening prováděný u všech pacientů obvykle jako součást vstupního vyšetření pacienta sestrou, kdy se stanoví jednotlivá rizika a případně se plánují další vyšetření a péče. Některé nemocnice místo toho zahrnují posouzení nutričního stavu a soběstačnosti pro některá pracoviště do vstupního lékařského vyšetření. Cílem standardu je identifikovat pacienty v riziku, i když toto riziko nemusí souviset s aktuální hospitalizací, a zajistit jim potřebnou péči – ať už v dané nemocnici nebo doporučením pro jiná zdravotnické zařízení.

Škála pro hodnocení bolesti

Podobným způsobem se u všech pacientů hodnotí přítomnost bolesti a pokud je bolest přítomná, hodnotí se její intenzita, typ, lokalizace, frekvence a délka trvání. Pro hodnocení bolesti musí mít nemocnice k dispozici hodnotící škály vhodné pro různé skupiny pacientů– např. pro nekomunikující pacienty a děti – a používání hodnotících škál je v rámci nemocnice standardizováno, aby výsledky hodnocení byly jednotně interpretovány na všech pracovištích a nedocházelo k situacím, kdy část oddělení používá desetibodovou a část pětibodovou škálu.
Na diagnostické standardy týkající se hodnocení nutričního stavu, soběstačnosti a rizika navazují odpovídající standardy kapitoly Terapeutická péče upravující systém péče o pacienty, u nichž je přítomná bolest či některá ze sledovaných rizik.
Součástí požadavků této kapitoly je také plánování propuštění u vybraných skupin pacientů. Nemocnice by měla stanovit, o jaké pacienty se jedná – mohou to být například ti, u nichž v důsledku provedeného výkonu vzniká potřeba dlouhodobé specifické péče doma či potřeba pobývat v bezbariérovém prostředí. Cílem tohoto standardu je, aby nemocnice ve spolupráci s ambulantními zařízeními a dalšími organizacemi (zařízeními sociálních služeb, organizacemi pacientů) zajistila včasné plánování propuštění a nedocházelo ke zbytečnému prodlužování hospitalizace jen proto, že pro pacienta není zajištěna následná péče.