Pacient má právo na náboženské aktivity

18.01.2010

Duchovní péče v nemocnicích
Posláním nemocniční duchovní služby (dále jen NDS) je poskytování duchovní podpory pacientům, jejich příbuzným i personálu nemocnice. Dále zprostředkování vyžádaných kontaktů s představiteli různých církví, spoluorganizování náboženských obřadů v areálu nemocnice, spoluorganizování doškolování personálu v oblasti duchovních potřeb a péče.

Specifickou oblastí NDS je zdravotní kaplanská služba, která se v České republice začala formovat a vyvíjet teprve v posledních několika letech. Vstup duchovních do českých nemocnic významně podpořila Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí (ČBK) a Ekumenickou radou církví (ERC), podepsaná v listopadu 2006. Při ERC pracuje komise pro duchovní péči ve zdravotnictví a rada vydala zásadní dokumenty Teze ERC pro duchovní službu ve zdravotnických zařízeních v ČR a Etický kodex nemocničního kaplana a dobrovolníka. Koncipování této oblasti NDS v ČR se může opírat také o nadnárodní dokument Standardy pro zdravotní a kaplanskou službu v Evropě, který byl přijat na 7. konzultačním zasedání evropské sítě zdravotní kaplanské služby ve Finsku v roce 2002.

Poprvé opora v zákoně

Právo nemocničního pacienta na požadování duchovní služby nebylo v dosavadní zdravotnické legislativě přímo formulováno. Nesporným průlomem z tohoto hlediska je návrh zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který v rámci komplexu reformních právních norem předložil tým bývalého ministra zdravotnictví MUDr. Tomáše Julínka, MBA. V kapitole Práva pacienta návrh mj. uvádí: „Pacient má právo přijímat ve zdravotnickém zařízení lůžkových a jednodenních zdravotních služeb představitele církví a náboženských společností za účelem duchovenské činnosti v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva ostatních pacientů, a s ohledem na zdravotní stav pacienta, nestanoví-li jiný zákon jinak.“ V obecnější rovině se oblastí duchovních služeb zabývají i akreditační standardy Spojené akreditační komise České republiky, o. p. s., (SAK ČR). Např. standard č. 42 pro zdravotnická zařízení následné a dlouhodobé péče stanoví: „Zařízení respektuje rozhodnutí klienta podílet se na spirituálních, společenských či jiných aktivitách, nebo se na nich nepodílet. I pro mentálně postižené klienty mohou být náboženské aktivity významné nebo je mohou alespoň oslovovat. Zařízení podporuje náboženské aktivity klientů, pravidelná spirituální péče a duchovní služby jsou nedílnou součástí provozu. K uspokojování spirituálních potřeb klientů se využívá spolupráce s jejich blízkými a přáteli.“

Rozhovor s nemocničním kaplanem

Zdravotnickým novinám poskytl interview katolický kněz P. Jaroslav Miškovský, který mj. vykonává i funkci kaplana pro Prahu. Své odpovědi předeslal upozorněním, že bude hovořit o dané problematice v rozsahu pohledu katolické církve a dění v Praze.

* V Existují pro poskytování kaplanských služeb v nemocnicích nějaké metodické (regulační, doporučující) materiály, například v provozních řádech nemocnic či v církevních předpisech?

Z církevního pohledu, pokud vím, žádné nové speciální předpisy nejsou. Duchovní péče o nemocné byla a je naší zcela běžnou činností. Změnou je, že dnes jsou někteří duchovní přímo určeni pro práci v nemocnicích, přičemž ale většinou mají i další povinnosti. Úplný a přesný přehled o formální úpravě této činnosti ze strany nemocnic nemám - jednotlivé nemocnice to řeší individuálně. Existuje Etický kodex práv pacienta, který, byť ne zcela výslovně, duchovní službu také zahrnuje.

* V Jaké formy služby pro pacienty nabízíte? Vztahuje se jejich nabídka například i na jejich příbuzné?

Zní to možná poněkud obecně, ale jde o to být lidem k dispozici. Některé služby jsou společné, například mše svatá ve větších nemocnicích, respektive v regionech, kde je všeobecně vyšší religiozita. Naší převažující činností jsou ale individuální rozhovory především s nemocnými, buď přímo u lůžka, nebo v jiném místě nemocnice, pacienti mohou také přijímat svátosti - například zpověď, svátost nemocných.

* V Mohou vašich služeb využívat zaměstnanci nemocnice?

Mohou využívat totéž co pacienti. Většinou, pokud jsou praktikující věřící, mají ale své duchovní zázemí v místě bydliště, a tak v nemocnici naše služby tak často nevyužívají.

* V Jak je při poskytování duchovní služby řešena příslušnost pacientů k různým církvím?

Mezi náboženskými společnostmi funguje v tomto smyslu ujednání takříkajíc na nejvyšší úrovni (pozn. red.: výše uvedená dohoda ČBK a ERC). V konkrétní nemocnici nebo v rámci jednoho regionu pak to pochopitelně závisí na kontaktech na místní úrovni. Příslušnost pacienta se samozřejmě nemění, takže každý má nárok na duchovního své církve. Někdy je pacientům jedno, kdo je navštíví, jindy mají jednoznačný požadavek. Je samozřejmě snaha takový požadavek splnit, ať už požadovaného duchovního zkontaktuje duchovní z jiné náboženské společnosti, nebo personál nemocnice. Katolické duchovní nemůže při udělování svátostí katolické nikdo zastoupit. Výjimkou je pravoslavná církev, s níž máme všechny svátosti stejné. Takže pouze v tomto případě je při nedostupnosti katolického duchovního možné jeho zastoupení.

* V Jak jste informováni o okamžitých potřebách služby pacientům? Máte s nemocnicí vytvořenu nějakou stálou komunikační vazbu?

Tato komunikace je v různých nemocnicích různá, pochopitelně velmi pozitivní roli hraje i to, když už se po nějakém čase s personálem známe, alespoň, jak se říká, od vidění. Pak je vzájemný kontakt jednodušší a lidštější.

* V Při poskytování služby u lůžka se můžete ocitnout i v určitém riziku ohrožení vlastního zdraví. Jste v tomto smyslu nějak chráněni?

Nějak speciálně ne. Je to srovnatelné s běžnou návštěvou u pacienta, i když my vlastně přicházíme služebně.

* V Kdo může službu v nemocnicích poskytovat - je toto oprávnění spojeno s nějakou speciální přípravou?

Všeobecně záleží na podmínkách té které církve nebo náboženské společnosti. Já například jsem byl výkonem práce nemocničního kaplana pro Prahu pověřen svým nadřízeným - biskupem. Totéž platí i pro oblast případného specializačního vzdělávání - jednotlivé církve si o tom rozhodují samostatně.

* V Je poskytovaná kaplanská služba nemocnicí, respektive zdravotními pojišťovnami nějak církvi finančně refundována?

Není. Někde jsou někteří duchovní zaměstnáni nemocnicí, například v Praze vím o jednom katolíkovi a třech dalších křesťanských duchovních. Myslím ale, že nejsou zaměstnáni přímo jako duchovní a ne na celý úvazek.

* V Existují v nabídce duchovních služeb nějaké „nadstandardní“ úkony, které si třeba pacient může individuálně vyžádat a sám uhradit?

Žádný nadstandard neexistuje. Snad jen to, že když je pacientem nějaký kněz, tak se snažím navštěvovat ho podle svých možností častěji.

* V Mohl byste na závěr pro ilustraci uvést alespoň rámcovou osobní statistiku vaší práce v oblasti nemocniční duchovní služby například za loňský rok?

V roce 2009 jsem udělil 149krát svátost nemocných, a to je jediná položka, kterou si značím. Kolik návštěv u lůžek, ať již pro nezávazné pohovoření, nebo pro udělení svátosti, jsem vykonal a kolik času na to vynaložil, to skutečně nesleduji. Chtěl bych se ještě zmínit o svátosti nemocných, někdy ne příliš šťastně nazývané poslední pomazání. Lze ji udělovat i lidem v bezvědomí. Pro katolíka je to důležitá svátost. Nikoho netlačí k tomu, že už „musí umřít“, jak se někteří mylně domnívají. Je to duchovní posila pro nemocného, a pokud není schopen se zpovídat, může působit i k odpuštění hříchů.

Foto popis| Páter Mgr. Jaroslav Miškovský.
Foto autor| Foto: ZN