Promenáda

25.03.2010

Proniknout do nemocnic je pořád příliš snadné

Žádná nemocnice není absolutně bezpečná a nikdy nebude. Vždy se tam může vloudit někdo maskovaný za lékaře. Ale zatím to jde až moc lehce, což ukázal i test MF DNES. Je potřeba s tím už konečně něco dělat.

Když MF DNES před téměř dvěma roky provedla předchozí test nemocnic z hlediska ochrany osobních údajů, řada zdravotníků na to reagovala rozhořčeně jako na podpásový podraz. Našla se však řadamanažerů nemocnic, kteří za test byli vděčni, protože jim ukázal nedostatky v nastavených bezpečnostních systémech - někteří dokonce sami začali podobnou metodiku „falešného zdravotníka či studenta“ využívat.
Teď byl test zopakován. A vyplývá z něj, že zdaleka ne všechny nemocnice berou rizika spojená s neoprávněným nakládáním s osobními údaji pacientů vážně. Redaktoři si smaskováním nedali moc práce – bílé kalhoty a plášť prodává každý obchod s pracovními oděvy, příště by něco podobného mohl provést někdo, kdo chce opravdu pacientům ublížit.

Co všechno se může stát

Bylo by to snadné. V původním textu Hippokratovy přísahy je následující pasáž: O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství, nebude-li dáno svolení k tomu, abych to řekl. Přísaha není právní normou, přesto čerství absolventi lékařských fakult při skládání promočního slibu v nejrůznějších obměnách slavnostně slibují chránit soukromí pacientů, respektive informace o nich. Zákon hovoří mnohem přesněji, když ukládá všem zdravotníkům zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu svého povolání.
Ve zdravotnické dokumentaci je uvedena řada velmi citlivých údajů týkajících se nejen aktuálního zdravotního stavu pacienta, ale i jeho soukromí obecně – vždy je zde uvedeno rodné číslo pacienta, přesná adresa, mohou zde být údaje o nosičství určitých chorob, o sexuální orientaci a řada dalších informací, jejichž případné zneužití nepovolanou osobou může pacienta dalekosáhle poškodit. O tom, že toto riziko není jen hypotetické, svědčí následující příhody, ke kterým v ČR v nedávné době došlo:
Na interním oddělení nemocnice se léčil pro onemocnění srdce 45letý muž, který usiloval o vedoucí pozici u svého zaměstnavatele. Jeho konkurent v konkurzu navštívil nemocnici, vydával se za pacientova bratra a byl ošetřujícím lékařem v dobré víře informován o stavu „pana bratra“. Při konkurzu pak upozornil na to, že on je „na rozdíl od dalších uchazečů zcela zdráv“. Nemocný protikandidát neuspěl a úspěšně zažaloval nemocnici o náhradu škody.
V jedné okresní nemocnici na nástěnce před pracovnou sester visel seznam pacientů i s uvedením adresy. Tento seznam sloužil jako zdroj tipů pro zloděje, kteří osamoceně žijícím pacientům vykrádali byty.
Znepokojivé je to, že test MF DNES ukázal, jak bílé mimikry vyvolají v personálu falešný pocit bezpečí – ve dvou případech umožnil personál falešné medičce nekontrolovaný pohyb na pracovištích, kde jsou hospitalizováni pacienti, kteří mohou být cizí osobou ohroženi – novorozenecké oddělení a jednotka intenzivní péče. Jistě – nemocnice není pevnost či vězení a pacientimají právo minimálně na omezený kontakt se svými blízkými. Na druhé straně je na místě, aby personál tam, kde jsou hospitalizováni oslabení pacienti – například malé děti, senioři, pacienti po operacích či pacienti na přístrojové podpoře – dbal, aby se k nim nekontrolovaně nemohla dostat osoba, jejíž totožnost je nejasná. Velká Británie a USA např. udávají únos novorozence či kojence z nemocnice mezi deseti nejčastějšími závažnými mimořádnými událostmi, k nimž ve zdravotnictví dochází.

„Posílá mě pan primář“

Žádná nemocnice na světě není absolutně bezpečná – a nikdy nebude! Činnost zdravotníků je natolik pestrá, intelektuálně i technologicky náročná, že žádným opatřením nelze eliminovat řadu rizik, se kterými se pacienti a jejich blízcí mohou setkat.
Některá rizika lze však úspěšně minimalizovat, například zavedením takových systémových opatření, která vedou k ostražitosti personálu vůči „vetřelcům v bílém“. I když se obvykle v reakci na negativní novinářská zjištění argumentuje izolovanými selháními jednotlivce, realita taková nebývá a vesměs jde o nezavedená či nedostatečně zavedená a prověřovaná bezpečnostní opatření. Zatímco západoevropské nemocnice například velmi důsledně dbají na to, aby všichni pracovníci včetně studentů a stážistů byli viditelně označeni jednotnou jmenovkou, v Česku se (ne vždy, ale často) setkáváme s opačným extrémem – zdaleka ne všichni zaměstnanci jsou označeni jmenovkou, řada jich nenosí nemocnicí předepsané oblečení a od pacientů pak slýcháme stížnosti typu „ten člověk měl nějaké reklamní triko a já nevím, zda to byl lékař, medik či zřízenec“. Bezpečnostní dveře otevíratelné jen čipovou kartou se otevřou a zajistí „pro úsporu času“ a věta „posílá mě pan primář“ vyslovená mužem či ženou v bílém je klíčem k citlivým údajům pacientů. Kontrolní test MF DNES je pro řadu zdravotníků i pacientů důvodem k zamyšlení a k větší ostražitosti – na druhé straně je i důkazem o funkčnosti bezpečnostních procesů – alespoň v některých z navštívených zařízeních. Doufejme, že příště budou odhaleni a potupně vyvedeni všichni falešní medici a medičky. Bude to tak dobře pro zdravotníky i pro pacienty.

O autorovi| David Marx lékař a konzultant organizací posuzujících kvalitu péče a bezpečí zdravotnických zařízení