Kvalita je základ, nikoli třešnička na dortu

10.05.2010

* Seminář Spojené akreditační komise ČR

Rady a tipy, jak se připravit k akreditaci, si 20. dubna v pražském hotelu Pyramida mohlo vyslechnout více než 200 manažerů kvality z různých zdravotnických zařízení z celé ČR.

„Není asi překvapením, že požadavky na zvyšování kvality se budou neustále stupňovat. Je to dáno mj. i vývojem dokonalejších a dokonalejších technologií i léčiv. Pozitivní roli hrají nepochybně také média a pacienti, kteří se budou čím dál více uchylovat k občanskoprávnímu řešení sporů pro poškození způsobené v důsledku poskytování zdravotní péče,“ řekl v úvodu dopolední plenární části semináře MUDr. David Marx, Ph. D., ředitel Spojené akreditační komise (SAK) ČR. „Kvalita, kterou požadujeme v rámci akreditačního šetření, není žádná třešnička na dortu, ale je to úplný základ. Je nutné, aby zdravotnické zařízení mělo popsané veškeré činnosti a zajistilo, že poskytovaná služba je ve shodě s našimi standardy.“

Nezáleží na vybavení, ale na plnění procesů

Velkým rizikem je podle MUDr. Marxe např. evakuovatelnost zdravotnických zařízení – nejen u nás, ale i na celém světě. „Zdravotníci vinou svého optimismu žijí v mýtu, že všechno dobře dopadne a nic špatného se nemůže stát. Proto často při akreditačních šetřeních narážíme na situaci, že řada pracovišť je neevakuovatelných. Podepsalo se na nás bohužel 40 let socialismu a mnoho věcí, včetně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, bereme jen jako formalitu. Je pak smutné, že až v případě požáru nemocnice zjistí, že z jednotky intenzivní péče lůžka nevyjedou dveřmi ven, že nejsou označené evakuační východy a podobně,“ dodal.
Jak dále uvedl MUDr. Marx, auditoři SAK také často slýchají, že nemocnice se nemůže připravovat k akreditaci, protože sídlí ve staré budově, nemá elektronický systém sledování zakouření… „To však není podmínkou. Ani jeden ze standardů neříká, jaké má mít zdravotnické zařízení přístroje, pomůcky či vybavení,“ vysvětlil D. Marx a zdůraznil: „Bohužel se v současnosti stáváme jakýmsi ‚obuškem‘, protože některé firmy tvrdí, že pokud si nemocnice nekoupí třeba jejich systém identifikačních náramků, nemůže být akreditována. Se vší vážností říkám, že neexistuje ani jeden preferovaný výrobek nebo služba, které by byly podmínkou pro splnění akreditace SAK! Existuje spousta cest ke splnění standardů, žádná z nich není jediná správná – některá je dražší, ale také komfortnější, některá je lacinější a méně pohodlná. Můžete dát každému pacientovi při příjmu identifikační náramek s čipem, nebo jen samotný náramek, nebo se každého ptát, jak se jmenuje, kdy se narodil a podobně. Ale vždycky je tento proces naplněn.“ Další chyba, které se zdravotnická zařízení při akreditačním šetření dopouštějí, je, že na otázky auditorů se vždy snaží odpovídat vedoucí pracovníci – přednostové, primáři, vrchní sestry atd. „Naše metodika je ale založena na tom, že si ke komunikaci záměrně vybíráme služebně nejmladší zaměstnance, nejméně zkušené a nejméně kvalifikované pracovníky. Vycházíme z toho, že když nám uklízečka – dokonce ze smluvní externí firmy – perfektně popíše, jak ředí dezinfekční roztok na podlahu, a předvede nám to, můžeme předpokládat, že daný proces asi v nemocnici funguje dobře. Pokud tedy budete své zdravotnické zařízení připravovat k akreditaci, netrénujte pouze vedoucí pracovníky, ale především úplně náhodně vybrané zaměstnance.“

slepé uličky kvalitářů

nebuďte HorlivÍ Podle MUDr. Františka Vlčka, zástupce ředitele SAK ČR, je nejčastější námitkou zdravotníků při přípravě k akreditaci, že manažeři kvality preferují byrokratický přístup a nutí pracovníky, aby trávili čas administrativou a nestarali se o pacienty. „Nelze pochopitelně chrlit desítky nových předpisů a očekávat, že je všichni budou hned respektovat. Přílišná horlivost některých auditorů kvality je mnohdy kontraproduktivní,“ zdůraznil F. Vlček a doporučil: „ Nejprve je důležité analyzovat výchozí stav a s úpravami začít postupně. Některé procesy totiž může mít daná nemocnice zavedeny poměrně dobře a není nutné je okamžitě od základu měnit. Vhodné je třeba začít s implementací předpisů, které nejsou tak složité nebo které si kvalitáři před zdravotníky snadno obhájí. Nezbytné je zapojit do procesu akreditace i její odpůrce – nejpalčivějším aspektem je, když se snažíte ty, kteří přípravu kazí, separovat. Akreditace se týká celého zdravotnického zařízení, nikoli jen jednotlivců. Nutná je tedy spolupráce všech.“ nePište lexikony MUDr. Marx jeho slova doplnil s tím, že vnitřní předpis, zejména ten, který se týká samotných zdravotníků, by měl být stručný – měl by mít charakter kuchařky, nikoli lexikonu.
„Zbavte se ‚isáckých‘ zvyklostí, že na začátku dokumentu napíšete tři stránky nejrůznějších zkratek, a nekopírujte do předpisu ani ustanovení zákonů či vyhlášek.

dokončení na straně 3 *

Seminář Spojené akreditační komise ČR

Kvalita je základ...

dokončení ze strany 1

Píšete pro lékaře, sestry, fyzioterapeuty..., nikoli pro právníky,“ apeloval D. Marx. „Pokud bude někoho dumavého zajímat, co přesně zákon stanovuje, najde si odkaz na něj v referencích na konci dokumentu.“ Průměrný klinický předpis, který mění chování lidí - tedy takový, jenž se týká preskripce léčiv, vedení zdravotní dokumentace, předoperačních bezpečnostních procesů apod. - by měl mít podle něj alespoň tři měsíce až půl roku na adaptaci. Zaměstnanci se jej postupně naučí používat a pomohou vychytat i případné nedostatky. nebojte se disKuse Častou chybou kvalitářů také podle MUDr. Marxe je, že se bojí komunikovat se zdravotníky, zejména v rámci připomínkování při tvorbě různých předpisů. Ty jsou potom napsány tak, že jim zdravotníci nerozumějí a nechtějí se jimi řídit. „Kvalitář by neměl být byrokrat, ale učitel. Nutné je trvale edukovat zdravotníky o tom, že formalizace procesů je důležitá nejen pro pacienty, ale i pro ně samotné a pro právní jistotu zdravotnického zařízení,“ upřesnil D. Marx a dodal: „Praxe ukazuje, že neexistuje žádné optimální vzdělání pro manažera kvality. Nejvhodnější je pravděpodobně zkušená sestra, protože akreditace jde podobně jako ošetřovatelský proces napříč celou nemocnicí. Nicméně znám i vynikající lékaře, fyzioterapeuty či techniky, kteří dělají kvalitáře.“ neusněte na vavřínech „Máme akreditaci, máme hotovo! Tuto větu slýcháme velmi často. Musím konstatovat, že ve chvíli, kdy je zdravotnické zařízení akreditováno, je pro kvalitáře opravdu velmi těžké motivovat se k tomu začít znovu pracovat. Je potřeba vědět, že je ale nutné začít pracovat jinak. Po první akreditaci totiž očekáváme a vyžadujeme další zvýšení kvality - bohužel manažerům nedáme návod, jak to mají udělat. Musejí si motivaci hledat do značné míry sami,“ vysvětlil MUDr. Vlček a dodal: „Obecně ze zkušenosti akreditovaných zařízení vyplývá, že nejtěžší je první reakreditace. Kvalitáři mohou nechat ostatní zaměstnance dva až tři měsíce po úspěšném získání certifikátu SAK odpočívat, a pak musejí začít systém krok za krokem tlačit kupředu. Pokud se,probudí‘ třeba půl roku před reakreditací, často zjistí, že už je mnoho procesů proveditelných jen obtížně.“