Těžiště péče spočívá na nelékařském personálu
10.05.2010
Při zběžném porovnání textů akreditačních standardů SAK ČR pro nemocnice a pro zařízení následné a dlouhodobé péče čtenář zjistí, že se překvapivě tolik neliší. Je to dáno tím, že akreditační standardy stanovují poměrně obecné požadavky na jednotlivé oblasti činnosti zdravotnických zařízení a vždy (až na výjimky) požadují jejich implementaci s přihlédnutím k místním podmínkám daného pracoviště.
Jako příklad lze uvést požadavek na stanovení minimálního spektra a časového intervalu vstupního vyšetření každého přijatého pacienta. Text tohoto standardu je téměř totožný ve verzi pro akutní i následnou péči, ale jeho aplikace je přirozeně velice odlišná vzhledem k potřebám pacientů/klientů. Uvedený příklad demonstruje další významný fakt, totiž že i v případě standardů pro následnou péči probíhá jejich implementace stejnou logickou cestou - popisem příslušného procesu vnitřním předpisem zařízení (s přihlédnutím k výše uvedeným faktorům), následným dodržováním personálem a kontrolou ze strany vedení zařízení. Tím je nastavena „nejnižší laťka“ a zároveň minimalizována nežádoucí variabilita daného procesu, která je velmi častým zdrojem problémů v kvalitě a bezpečí poskytované péče.
Jedním z významných typů následné a dlouhodobé péče v tomto segmentu je péče v lůžkových rehabilitačních zdravotnických zařízeních (rehabilitačních ústavech, lázních apod.). Při implementaci poměrně obecných požadavků akreditačních standardů je nutné pamatovat na některá specifika.
Systematická edukace = základ úspěchu
Zásadně odlišná pro rehabilitační ústavy je problematika spektra poskytovaných služeb a také kontinuita péče. Většinou jde o zařízení jednooborová, kde je nutné řešit například akutní stavy či konziliární služby prostřednictvím externích pracovníků nebo v jiných zdravotnických zařízeních. To se týká také ostatních služeb, které musejí být pacientům k dispozici, ale často nejsou poskytovány zařízením samotným (lékárna, laboratorní či zobrazovací vyšetření apod.). Součástí akreditačního šetření je posouzení toho, jak jsou externí spolupracující pracoviště vybírána a jak je kvalita kooperace s nimi hodnocena. Akreditační standardy kladou menší nároky např. na denní záznamy lékařů či časový limit pro vstupní vyšetření lékařem a sestrou. V rehabilitačních ústavech, více než je tomu v jiných typech zařízení, spočívá těžiště péče v práci nelékařského zdravotnického personálu, zejména fyzioterapeutů, ergoterapeutů, nutričních terapeutů, sester a pomocného personálu. S tím souvisí poněkud odlišný přístup k jejich vzdělávání, řízení jejich kompetencí, ke koordinaci a vyhodnocování kvality jejich práce a komunikace s lékařským personálem skrze účelně vedenou zdravotnickou dokumentaci.
O co méně je rehabilitační péče riziková pro pacienta, pokud jde o přímé ohrožení jeho zdraví či života při některých diagnostických a léčebných výkonech, o to důležitější podmínkou úspěšné léčby je jeho spolupráce. Tím je těžiště práv pacientů na těchto pracovištích posunuto směrem k nutnosti správné, systematické a dokumentované edukace. Problematika dodržování soukromí, uspokojování spirituálních, společenských a kulturních potřeb nemocných má také svá specifika vzhledem k délce a charakteru jejich pobytu v rehabilitačních zařízeních.
Důraz kladen na bezpečí pacientů
Zatímco v nemocnicích je při akreditačním šetření věnována zásadní pozornost plánování a realizaci lékařské a ošetřovatelské péče, v rehabilitačních zařízeních, která se připravují k akreditaci, očekáváme zejména důkladné plánování rehabilitační péče, včetně pravidelného (a pokud možno kvantifikovatelného) hodnocení vývoje stavu fyzioterapeutem, ergoterapeutem, případně dalšími pracovníky nelékařských profesí.
Velká pozornost je v rehabilitačních zařízeních věnována bezpečí pacientů - hodnocení rizika pádů a jeho průběžnému přehodnocování, ale také postupům při evakuaci zařízení např. v důsledku požáru.
Tak jako v jiných případech akreditační standardy nejsou preskriptivní, nespecifikují tedy, co a jak přesně má dané zařízení k jejich naplnění učinit. Pro úspěch v akreditačním šetření tudíž není podstatné například stáří budov, stejně jako neexistují žádné konkrétní technologie či služby konkrétních společností, jejichž zavedení by bylo podmínkou.
Fakt, že jedním z prvních zařízení, které úspěšně absolvovalo akreditaci SAK ČR, bylo právě zařízení rehabilitační, jasně ukazuje plnou aplikovatelnost principů akreditace do oblasti rehabilitační péče - to je i cílem nových Národních akreditačních standardů pro následnou a dlouhodobou péči.
O autorovi| MUDr. David Marx, Ph. D., MUDr. František Vlček, Spojená akreditační komise ČR
