Aplikace v zařízeních hospicové péče
13.09.2010
* Národní akreditační standardy pro zdravotnická zařízení následné a dlouhodobé péče (5)
Pokud vyhledáme ve slovníku termín standardní, dozvíme se, že to znamená ustálený, běžný, obvyklý, normální. Standardy by tedy podle této definice měly značit cosi, co jsme vyzkoušeli, všichni tomu rozumíme, chápeme jako dobré, umíme to a bude nám všem líp, když to budeme mít na paměti. Jak známo, normální věci je ale nejtěžší realizovat.
Na počáteční odlehčení bych si dovolila vzpomenout na své dětství, kdy nám v kuchyni visel papírek psaný úhledně na stroji, kam táta sepsal, kdy kdo vynáší koš, nakupuje, luxuje, myje podlahy. Když jsme se sestrou dospívaly, objevila se tam rukou psaná tátova věta, zřetelně reagující na (ne)dodržování pravidel z papírku: Po tobě přijde přítel! Musím říci, že mi do života zůstala, obsah papírku již nikoli.
Pravidla ano
Je zřejmé, že pokud spolu něco lidé konají a mají to dělat dobře, je nutné mít pravidla a řád. Je nesporné, že se tato pravidla mají vytvářet pokud možno z „terénu“, jak praví definice, mají být vzata z toho, co je ustálené a normální. Proč? Abychom při jejich tvorbě a dodržování měli možnost také zůstat normální. Pod „my“ drze zahrnuji nejen pečující, ale především pacienty a klienty, pro které tu jsme.
Standardy SAK ČR jsou profesionálně zpracovány, mají jasnou formu a strukturu, je vidět, kde chtějí pomoci. V touze po dokonalosti jako by ale trošku zapomínaly, že něco upravuje zákon, něco také dá rozum a netřeba všechno kodifikovat. Vine se kolem nich debata především o tom, co mohou přinést jak ve sféře organizační (budeme lépe pečovat), tak ekonomické (zdravotní pojišťovny nám třeba někdy dají za lepší péči více peněz).
Akreditace a paliativní péče
Péče o lidi na konci života má jednu výhodu – ocitáme se v krajině, kde je relativně jasno, obzor je na dohled a ostřeji vynikne to, co je dobré, na co ještě čas máme a na co už je život krátký. Máme možnost pod tlakem omezeného času vidět lépe než jindy, co je nosné a co zbytečné. Pokud je lékař protivný na někoho, o kom neví, zda jej ještě zítra potká, vypadá to prostě jako větší hulvátství než jindy. Potud jsou hospice poměrně luxusním polem, na němž by šlo standardy testovat.
Náš stát zatím rozvoj paliativní péče konkrétními kroky nepodporuje, lůžkové hospice žijí z roku na rok, kvalitní specializovanou péči o lidi umírající doma zdravotní pojišťovny nehradí vůbec. V takové situaci je otázka akreditací více než akademická. Pokud máte napjatý rozpočet a uvědomíte si, že akreditace s sebou nese zvýšené investiční a provozní náklady, pak se dostáváte do neřešitelné situace.
Z pozice ředitelky mobilního hospice se ke standardům následné péče mohu vyjadřovat jen poměrně kuse. Terénní péče je zcela specifická, značnou roli přebírá rodina, na kterou standardy aplikovat nemůžeme, nevaříme, neevakuujeme pacienty. Na druhé straně je zde velký nárok na úroveň komunikace v týmu i s blízkými pacientů, na koordinaci samotné péče, komunikaci s dalšími institucionálními poskytovateli péče… Mobilní specializované paliativní péče se tedy standardy SAK ČR dotýkají jen velmi málo. Kladu si však nad nimi otázku, kterou terénní péče nabízí jaksi samozřejmě: nemělo by být součástí standardů kvalitního zařízení následné péče to, aby je člověk mohl opustit co nejdříve a jít domů, kam patří? Nezapomínáme na to při vší snaze co nejlépe popsat, jak má kvalitní ústav přijímat, propouštět, fungovat?
Domnívám se také, že by kvalitní zařízení mělo být co nejpodobnější domovu (lůžkové hospice jsou skvělým příkladem, že to jde). Ale nejsou právě standardy tím, co nárokem na aktualizaci, aplikaci, implementaci, reflexi, vyhodnocování a archivaci může házet této snaze klacky pod nohy? Doma to také lépe funguje s tím ručně připsaným apelem na toho, kdo vedle nás žije.
Na cestě, nebo na kolotoči?
Akreditace podle všeho nejsou zatím povinné a zavádění standardů kvality také ne. Využila bych stávající svobodu rozhodování k tomu, abych zvážila, co získávám i co ztrácím, a ptala se. Je mým cílem získat kredit a peníze, nebo chci, aby pacient mohl dobře žít, dostal péči, jakou potřebuje, měl k dispozici vzdělané i citlivé odborníky, a v zařízení, které mu má pomoci, strávil dobu co nejkratší, protože přece má pokud možno být doma? Nepotřebuji se jen jistit před průšvihy a není kvalita péče jen zástěrka? Jsem si vědoma toho, že s naskočením do kolotoče úředních zařizování mohu naskočit i do kolotoče, kde místo abych šla po cestě, poběžím pořád dokola?
Věnování se pravidlům nás totiž vždy ohrožuje tím, že zapomeneme, proč je děláme. Dají se donekonečna vylepšovat, zdokonalovat (a nikdy dokonalé nebudou), a ani si nevšimneme, že nejsme tam, kde jsme být chtěli. Práce na nich bude stále vypadat jako práce smysluplná (jde nám přece o kvalitu péče!), ale přestaneme se ptát, jdeme-li po cestě, nebo jsme-li na kolotoči.
Standardy – ať už máme své, nebo ty akreditační – by měly v ideálním případě kodifikovat normálnost. Zkusme ji hledat a udržet, ať už se akreditovat budeme, či nikoli. Pacient, pro nějž to všechno konáme, přichází jako přítel. Tak aby také tak odcházel.
***
Seriál o národních akreditačních standardech
SAK ČR
Kvalita péče v EU • viz ZN č. 11/2010
Akreditace rehabilitačních zařízení • viz ZN č. 14/2010
Akreditace psychiatrických zařízení I • viz ZN č. 17/2010
Akreditace psychiatrických zařízení II • viz ZN č. 22/2010
Akreditace hospicových zařízení
Akreditace LDN a geriatrických zařízení I • připravujeme
Akreditace LDN a geriatrických zařízení II • připravujeme
Akreditace odborných léčebných ústavů • připravujeme
Akreditace z pohledu zdravotních pojišťoven
a MZ ČR • připravujeme
Foto autor| Ilustrační foto: Profimedia
O autorovi| Martina Špinková, ředitelka hospicového občanského sdružení Cesta domů