V Standardy nejsou preskriptivní

13.09.2010

Hospicová péče je ve srovnání s ostatními druhy a formami zdravotní péče velmi specifická. Příspěvky zveřejněné na této straně to jasně ilustrují. Národní akreditační standardy SAK ČR nemají samostatnou kapitolu věnovanou naplňování potřeb umírajícího pacienta, jejich požadavky jsou však – podobně jako u jiných zahraničních systémů – na hospicovou péči aplikovatelné a mohou se stát užitečným nástrojem řízení kvality a bezpečí v této oblasti.

V následujícím textu se budeme věnovat některým procesům, které sice nejsou pro hospice výlučné, jejich význam v těchto zařízeních je však o něco větší než např. v nemocnicích akutní péče.

Diagnostika a léčba bolesti

V souladu s klinickou částí standardů SAK ČR je nedílnou součástí každého akreditačního šetření posouzení toho, zda se u všech pacientů při přijetí zjišťuje přítomnost bolesti. V případě, že nemocný udává bolest, zda se provádí její pravidelné hodnocení (intenzita, charakter, lokalizace, propagace apod.) v intervalech odpovídajících jeho potřebám, nikoli např. harmonogramu oddělení. Využití standardizovaných škál pro hodnocení bolesti je samozřejmé, a to nikoli pouze u pacientů, kteří jsou schopni komunikovat – zařízení musí používat tyto škály např. i u dětí, zmatených pacientů a pacientů nekomunikujících.
Proces péče o bolest pochopitelně musí zahrnovat terapeutickou složku, jejímž cílem je zbavit pacienta bolesti nebo alespoň dosáhnout subjektivně tolerovatelného stavu. Z praxe je zjevné, že jsou to právě hospice, kde jsou procesy diagnostiky a léčby bolesti zavedeny příkladným způsobem.

Soukromí pacientů/klientů

Každý klient zdravotnického zařízení má nesporné právo na maximální možnou míru soukromí při veškerých prováděných výkonech i při „pouhém“ pobytu na pokoji. Je to právě nedostatek soukromí, na něž si řada pacientů a jejich blízkých během pobytu ve zdravotnickém zařízení oprávněně stěžuje. Při tak vyhraněné situaci, jakou jsou terminální stavy, je citlivost pacientů i jejich blízkých k jakémukoli nešetrnému narušení soukromí pochopitelně výrazně vyšší. Standardy SAK ČR vyžadují zavedení takových procesů, které v souladu s etickými kodexy, ale i právními normami zaručují soukromí pacienta v následujících rovinách:

- Vizuální soukromí – pokud pacient není ubytován na jednolůžkovém pokoji, pak veškerá manipulace s ním musí být prováděna tak, aby nedocházelo k narušení soukromí s ohledem na spolupacienty a další osoby. Toho lze dosáhnout např. použitím závěsů či mobilních zástěn, případně prováděním výkonů mimo pokoj nemocného.
- Auditivní soukromí – jakékoli informace týkající se zdravotního stavu pacienta jsou z hlediska zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, citlivými daty požívajícími zvýšené ochrany. Nelze je proto prezentovat před nezúčastněnými osobami (spolupacienty, stážisty). Je potěšitelné, že i do českého prostředí namísto klasické „velké vizity“ procházející okolo jednotlivých lůžek a více či méně otevřeně probírající detaily chorob jednotlivých pacientů proniká stále častěji fenomén „papírových vizit“. Kolektiv zdravotníků nejdříve v oddělené místnosti diskutuje o průběhu pacientova onemocnění i plánu další péče a následující návštěva pokojů má již spíše společenský charakter.

Spirituální potřeby

Součástí standardů SAK ČR je požadavek na to, aby byla respektována přání klientů podílet se/nepodílet se na spirituálních, společenských či jiných aktivitách. Je to elementární povinností každého zdravotnického zařízení – i zde jsou v mnoha případech hospice vynikajícím příkladem. Zjištění informace o spirituálních potřebách každého nemocného by mělo být součástí vstupního ošetřovatelského pohovoru a zařízení by kromě kontaktů na pravidelně spolupracující duchovní mělo být schopno zajistit také kontakt pacienta s představiteli jiných církví či náboženských společností.
Při úmrtí pacienta ve zdravotnickém zařízení by pak měl být zaveden proces umožňující rozloučení pozůstalých se zemřelým důstojným způsobem respektujícím soukromí rodiny.
V příspěvcích reprezentantů hospicové péče v ČR zaznívají dvě témata – nedostatečná finanční motivace pro zdravotnická zařízení, aby se účastnila systémů externí kontroly kvality a bezpečí poskytované péče, a obavy z toho, že národní akreditační standardy dostatečně nezohledňují specifické prostředí hospiců. První téma je jistě na místě – i zahraniční zkušenosti jasně ukazují, že dokud není skutečnost, že zařízení úspěšně prošlo systémem externí kontroly kvality, spojena s pozitivní (lepší řešení) či negativní motivací, nedochází k plošnému rozšíření standardizovaných systémů kontinuálního zvyšování kvality a bezpečí poskytované péče. Nicméně je u nás podle standardů SAK ČR akreditováno již 30 nemocnic, 10 léčeben a 3 ambulantní zařízení. To je známkou silné vnitřní motivace managementů v oblasti řízení kvality a bezpečí.
Národní akreditační standardy jsou koncipovány tak, aby nebyly preskriptivní – stanoví oblasti a činnosti, které by mělo dané zařízení podle místních podmínek upravit, ale (s výjimkou mantinelů stanovených legislativou) nepředepisují konkrétní postupy. Systém akreditačního šetření pochopitelně umožňuje označit některé ze standardů s ohledem na druh a formu poskytované péče za neaplikovatelné. Proto se domníváme, že jsou úspěšně aplikovatelné i v oblasti péče hospicové.

O autorovi| MUDr. David Marx, Ph. D., MUDr. František Vlček, Ph. D., Spojená akreditační komise ČR