Dlouho to vůbec nebolí

27.09.2010

Vybídnout experty v jakékoli branži, aby vybrali ze svého středu ty nejlepší profesionály, je v rovnostářském Česku věc odsouzená k fiasku. TÝDEN se o to přesto pokusil a pomocí odborného hlasování se mu podařilo najít absolutní špičky mezi tuzemskými lékaři. Startují onkologové, následovat budou "srdcaři", ortopedové, porodníci, zubaři...

O rakovině se říká, že nebolí. Alespoň dokud nezatlačí na nějaký nerv nebo nevyšle po těle další metastázy. „Pak začne tahat a svědit,“ shodují se například ženy, kterým kvůli zhoubné bulce vzali prs. Nejhorší je prý „chemie“.
„Sedíte, do žil vám proudí zářivě oranžový drink a vám je špatně. Pak přijdete domů, sundáte boty, paruku a prsní protézu. Vyjmete z očí čočky a svalíte se na gauč. Jako po celodenní šichtě. Vlastní vám zbývají už jen zuby.“
Když se dvaatřicetiletá Zuzana rozpovídá o událostech posledních šesti měsíců, tuhne krev v žilách. Donedávna byly její největší starostí tlupa podřízených na jedné z pražských radnic a snaha o početí miminka. Chodila také na šerm a plavala, zajímala se o svůj rodokmen. Pak se jednoho dne postavila v koupelně před zrcadlo. „Jen tak jsem si sáhla do míst, kde mě něco nepříjemně tahalo, a nahmatala si bulku. Bylo to v pravém prsu,“ vzpomíná. Tři dny nedělala nic. Snažila se vyhnat z hlavy dotěrné myšlenky a přesvědčovala se, že se ta věc uvnitř vstřebá. Pak to řekla manželovi a ten ji vyhnal k doktorovi. Pro jistotu. Povinné kolečko gynekolog - mamograf - krevní rozbor přineslo výsledky: „Ta bulka v prsu opravdu nic není, jenom tuk,“ nechala se slyšet lékařka. Jenže pak následovalo to podstatné: „Narazili jsme však na něco jiného. Pod bulkou máte obrovské nehmatné ložisko. Zhoubný nádor velký jako pěst.“
Do týdne ležela Zuzana pod narkózou na sále. Dnes dochází na klasickou chemoterapii, kterou lékaři kombinují s biologickou léčbou. Nádor, o kterém nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho v těle rostl, totiž stačil „vysemenit“: zasáhl patnáct uzlin a metastazoval do jater.

Tenhle nahmatat nešel

Pokud by bylo Zuzaně o dvacet let více, mohla by sloužit jako učebnicový příklad: šest tisíc starších žen, které doposud nic podobného netrápilo, se každoročně ocitne na preventivním screeningu a tam se jim převrátí život naruby. Dva tisíce z nich boj s rakovinou prohrají, protože přišly pozdě. Zuzana se však jako ilustrace tolikrát opakované poučky o zanedbaném samovyšetření nehodí: její nádor nebylo možné nahmatat. Nebýt tukového váčku pod kůží, nikdo by o něm dodnes nevěděl.
Zuzana nezapadá ani do dalších statistických škatulek: na onkologii se ocitají hlavně padesátnice po menopauze, ona však sotva oslavila třicáté narozeniny a ještě ani neporodila dítě, v rodině nikdo zhoubným bujením netrpěl. Kilogramy navíc nemá, vždy * hodně sportovala, nesplňuje ani často uváděný předpoklad nadměrných prsou. Jediné, čemu se „v průměru“ blíží, je polykání hormonálních přípravků.
„Vznik karcinomu prsu opravdu může být ovlivněn narušením křehké hormonální rovnováhy,“ připouští přednosta Onkologické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice Luboš Petruželka. Stačí prý otálet s prvním dítětem či nekojit - a riziko se podle něho násobí; podobné je to s hormonální léčbou po menopauze. Onkolog přesto připomíná: nic není jen černé, téměř tři čtvrtiny zhoubných nádorů prsu je naopak možné hormonální léčbou pozitivně ovlivnit.

Rychle si zanakupovat

Jenomže Zuzanin prs je pryč a s ním i její rovnováha: „Pořád se celá podvědomě točím a záda se mi divně hroutí. Prostě cítím, že mi něco chybí, vychyluje mě to,“ líčí. Podobně je na tom i její soukromý život. Pryč jsou tréninky šermu i plavání, pominuly kontakty s lidmi z práce. „Všichni samozřejmě vědí, že jsem nějak nemocná, protože tam nechodím. Ale co mi doopravdy je, to jim nikdy neřeknu.“
Nemocnici jí vybrala lékařka. „Mně to v tom šoku bylo jedno, nedocházelo mi, co se děje. Na nějaké přemýšlení, jestli se nechám léčit tím či oním, jsem neměla čas ani náladu.“ Operace byla naplánována během hodiny, nádor lékaři vyřízli do týdne. Mezitím Zuzana absolvovala dlouhou šňůru vyšetření, po nějakých „žebříčcích kvality“ se prý pídili jenom její příbuzní. „Já jsem byla vděčná, že mě doktoři vůbec chtějí léčit,“ vzpomíná pacientka.
čit,“ Místo velkého rozjímání se raději vydala na nákupy. „V ordinacích mě od začátku připravovali na možnost, že mi vezmou celý prs, protože nikdo z lékařů dopředu netušil, jak se situace vyvine. Tak jsem se zaměřila na to, co bude po operaci, a koupila si třeba nové spodní prádlo,“ říká Zuzana. Přibalila taky paruku, na kterou dostala příspěvek od pojišťovny - to až jí vypadají vlasy.

Hlavně se léčit blízko

Bývalé zdravotní sestře Jindřišce z Prostějovska zjistili lékaři rakovinu tlustého střeva před pěti lety. Tehdy jí bylo sedmdesát let, což je věk pro diagnózu poměrně typický. V době, kdy se dostala do péče onkologů, už byl nádor pořádně rozrostlý -obepínal stěny střeva v délce půl metru. Naštěstí nemetastazoval.
„Nějaké problémy už jsem měla dlouho předtím, ale doktor mi řekl, že to nejspíš budou jen hemoroidy. Vzala jsem si tedy čípky a šla domů, podruhé jsem se už přijít neodvážila.“ Do rukou lékařů se dostala až po dvou letech. Podrobila se operaci, pak půl roku dojížděla na chemoterapii. Všechno si odbyla v nedaleké okresní nemocnici.
„Na velké rozhodování jsem neměla čas, do dvou týdnů jsem byla na sále,“ říká Jindřiška. Dcera jí sice domluvila přijetí v brněnském Masarykově onkologickém ústavu, matka ale odmítla. „Bylo to daleko, navíc doktoři by určitě chtěli nějaké peníze,“ říká přesvědčeně. V nemocnici vzdálené pár kilometrů od bydliště prodělala i následnou léčbu. „Potřebovala jsem být blízko rodiny, to bylo pro mě nejdůležitější.“

Marxova žebříčková revoluce

Jsou tedy jakékoli snahy o lékařské žebříčky či nemocniční atesty zbytečné? „Odpovědi pacientů mě moc nepřekvapují. Určitě se * soustředí na zcela jiné věci a mají spoustu práce sami se sebou,“ připouští David Marx, ředitel Spojené akreditační komise. Ta má za úkol „známkovat“ tuzemské nemocnice a udělovat jim takzvané akreditace, tedy jakési „kolky“ kvality a bezpečí.
„Jen v nemocech to ale nebude,“ domnívá se Marx a vysvětluje: „Staří lidé, kteří tvoří většinu mezi pacienty, si často ani neuvědomují, že mají právo na volbu. Nechtějí si také znepřátelit lékaře, příbuzní jim zase nechtějí oponovat. Babiččino či dědečkovo zdraví by ale nikomu nemělo být lhostejné,“ lobbuje za akreditace. Jinak prý budou lidé dál platit na služby, o nichž nemají bližší představu.
Některá hodnocení jsou přitom známá: dětské pacienty nejlépe vyléčí v pražském Motole, v Hradci Králové jsou zase špičkoví hematoonkologové, největší experty na srdce najdete v IKEM v Praze. „Stačí jen odtajnit, kde doktoři válčí s větším počtem komplikací, než je obvyklé,“ přibližuje Marx, jak lze vytvářet žebříčky kvality. Ve vyspělých zemích jdou ještě dále: zveřejňují pořadníky konkrétních operatérů.

Zázračný lék: dotek

„Osobně nejsem proti zveřejňování parametrů kvality zdravotnických zařízení, ale rozhodně by se nemělo dít pomocí nějakých žebříčků či několika ukazatelů vytržených z kontextu,“ netají nevoli Jiří Vorlíček, šéf České onkologické společnosti a ředitel brněnského Masarykova onkologického ústavu, podle něhož by bohatě stačilo, kdyby lékaři „zlidštili“ přístup k pacientům. Když si totiž před lety udělal soukromý průzkum, co lidem v nemocnicích nejvíce chybí, odpověď byla jednoznačná: fyzický dotek. „Od té doby se jich skutečně dotýkám. Začnu tím, že jim během velké vizity jakoby změřím puls. Pacient vás okamžitě drží za ruku, jen málokterý se odtáhne. Učím také svoje doktory a sestry, aby s pacienty neustále udržovali decentním způsobem fyzický kontakt,“ popisuje Vorlíček.
„Je pravda, že během nemoci jsem hledala ani ne špičkové onkology jako spíše rehabilitační pracovníky a psychology,“ dává mu za pravdu již citovaná Zuzana. „Jenomže když jsem se ocitla mimo operační sál, sestry mi nanejvýš vtiskly do ruky útlou brožurku s několika cviky a zběžně mi vysvětlily postup.“ Na psychologa nenarazila ani jednou. „Vůbec se nepočítá ani s partnery. Třeba mému manželovi jednou málem přibouchli dveře před nosem, když se vydal dovnitř zjistit víc o léčbě. Nic takového totiž nečekali,“ vzpomíná Zuzana. Ženy tak sedávají v čekárně až na úplné výjimky samy, nemají nikoho, s kým by si popovídaly.

Jak simulovaně otěhotnět

Přítomnost partnerů a psychologická pomoc by měly být jedněmi ze samozřejmých pilířů léčby rakoviny. „Jakákoli kvalifikovaná podpora ze strany psychologů, kterou by hradily pojišťovny, tady skutečně zoufale chybí,“ říká Jana Drexlerová z organizace Mamma Help, která v současné době tvoří neoficiální alternativu kýžené pomoci a na niž se každoročně obrátí kolem pěti a půl tisíce klientů.
Pacientky rovněž drží nad vodou každá dobrá zpráva, třeba že se rodí vůbec první prevence rakoviny prsu - v podobě simulovaného těhotenství. Vědci totiž vypozorovali, že choroba je vzácnější u žen, které porodily a řadu let kojily. „Pomohlo by tedy, kdyby se hormony naladily tak, aby napodobily těhotenství, které ovšem neproběhlo,“ říká Luboš Petruželka a dodává: „Jak to ale udělat, zatím nikdo nevymyslel.“

***

* Jak se k nim dostat?

Každá léčba rakoviny je vázána na komplexní onkologické centrum (v ČR je jich 13), kde jsou soustředěny veškeré dostupné prostředky moderní medicíny. Každý pacient má ale současně právo na svobodnou volbu lékaře a jediným omezujícím prvkem je vytíženost onkologa. "Čeští pacienti mají v tomto poměrně volné ruce, i ke mně si řada lidí chodí pro takzvaný druhý názor, pokud si nejsou z jakéhokoli důvodu jisti svou léčbou. Většinou postup potvrdím, stanou se však i případy, kdy pacientovi doporučím změnu pracoviště a také mu ji zařídím," říká profesor Klener. Podobně se vyjadřuje profesor Vorlíček: "Je to dáno čistě jen kapacitou. Samozřejmě nemohu fyzicky vyšetřit naprosto všechny pacienty, kteří ke mně přijdou pro radu, ale rozhodně je neodmítnu. Doporučím jim postup či kolegu, zprostředkuji kontakt."

Foto popis| PORADÍM VÁM, CO SE MNOU. Nejhoršími pacienty jsou prý inženýři, lékařky, učitelky a novinářky OE často si myslí, že všechno vědí anebo vyzkoumají (ilustrační snímek).
Foto popis| PSYCHICKÝ BLOK. Lidé s podezřelými příznaky si často říkají: "Půjdu k doktorovi až zítra, dneska mám hodně práce." Podle lékařů takové chování vůbec nesouvisí s inteligencí či vzděláním ani s profesním nebo společenským postavením. Na snímku robotická operace rakoviny prostaty.
Foto autor| Foto: PROFIMEDIA