I nemocnice musí mít „firemní kulturu“

18.05.2009

* Očima právníka

Lidské zdroje jsou esenciální součástí každého provozu, tím více toho zdravotnického. Každou organizaci tvoří lidé. Zdravotnická zařízení mají v daném ohledu ještě specifičtější postavení. Jejich předmět činnosti – poskytování zdravotní péče – je totiž produkován a zároveň aplikován zdravotnickým personálem. Zdravotníci jsou v přímém vztahu s klienty a navenek reprezentují organizaci každým svým učiněným úkonem.
I proto je pro úspěch zdravotnického zařízení významně důležité naplňování standardů lidských zdrojů. Žel, ne vždy si management nemocnic tyto aspekty uvědomuje. Vždyť přece každý – i sebelépe informovaný pacient – je schopen při léčení vnímat především chování personálu k němu a k sobě navzájem, jakousi obecnou firemní kulturu nemocnice a rovněž to, zda s ním někdo hovoří a podle potřeb se mu alespoň trochu věnuje. Vztah poskytovatelů zdravotní péče a jejich klientů (pacientů) vytváří a vymezuje právě a jen personál. Proto se i v praxi vytvářejí žebříčky tzv. friendly hospital.
Lidské zdroje a nakládání s nimi jsou podrobeny velké právní regulaci. Ať už se jedná o zákoník práce, či desítky jiných právních předpisů, všechny jasně vymezují práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců v celé šíři jejich vztahu. Standardy SAK ČR proto zřetelně deklarují zejména otázky pracovní náplně a stanovení kompetencí. Obě tyto složky jsou základními východisky bezpečné a kvalitně poskytované zdravotní péče. Uvedené je neméně důležité i z hlediska právní odpovědnosti za způsobenou újmu v majetkové sféře nemocnice (zaměstnavatele) či za škodu na zdraví pacienta. Jasná a dodržovaná pravidla vždy a v celé šíři procesu poskytování zdravotní péče přesně ukazují stopy jednotlivých účastníků a jsou schopny nezastřeně doložit, kdo je za co odpovědný.

Kamenem úrazu je nedodržování pravidel BOZP

Dalším neméně významným, avšak v České republice extrémně podceňovaným standardem řízení lidských zdrojů je bezpečnost a ochrana zdraví při práci. S nevyhovujícími vnitřními předpisy a nedodržovanými pravidly v této oblasti se lze setkat ve většině českých, moravských i slezských nemocnic. Při řešení otázek pracovních úrazů, nemocí z povolání a jiných – povětšinou proti zaměstnavateli nárokových – složek bývá na nápravu pozdě. Zaměstnavatelé obvykle nejsou schopni unést důkazní břemeno, že učinili vše, co je pro ochranu zaměstnanců nutné provést, a jsou přinuceni platit značné náhrady. Z hlediska manažerského rozhodování bych velmi doporučil tyto záležitosti uvést do souladu s českou legislativou a vytvořit tlak na jejich naplňování.

Foto popis|

O autorovi| JUDr. Petr Šustek, Centrum zdravotnického práva Právnické fakulty UK v Praze