Vezmi si bílý plášť a je z tebe doktor

20.05.2008

Některým se zdá podivné, když říkám, že nemocnice by především neměly pacienty ohrožovat. To řekla v 19. století Florence Nightingale, dáma, která se věnovala ošetřovatelství a práci zdravotních sester. Zdá se, že to platí i dnes.
Test bezpečí českých a moravských nemocnic ukázal, že není problém nepozorovaně proniknout na nejrůznější oddělení nemocnic včetně těch, kde leží pacienti vysoce zranitelní, ani se dostat k chorobopisům pacientů. Takový stav je alarmující, nikoli však neobvyklý, a to ani ve srovnání s řadou bohatých států západní Evropy i s USA.
Nemocnice jsou v rozporném postavení - na jednu stranu musí zajistit maximální možnou míru bezpečí pro své pacienty, na druhé straně se z nich nemohou stát nedobytné pevnosti - pacienti mají právo na maximální možný kontakt se svými blízkými. Jistě nelze kontrolovat každého návštěvníka na běžném oddělení, kde leží pacienti, kteří nejsou závislí na přístrojích a jsou víceméně soběstační. Je však zcela oprávněným požadavkem, aby děti, pacienti s nejrůznějšími handicapy, pacienti v bezvědomí „na přístrojích“ či oslabení senioři měli zajištěno, že k nim nepronikne každý, kdo investuje pár stokorun do bílého pláště.
Redaktoři v bílém se volně pohybovali nejen okolo pacientů, dostali se i k neuzamčeným lékům a k přístrojům. Na jejich místě mohl být člověk, který chce pacientům či nemocnici z nejrůznějších důvodů ublížit. Ostatně například nemocnice v USA jsou po teroristických útocích z 11. září brány jako vysoce rizikové instituce s povinností zavádět nejvyšší možná bezpečnostní opatření.
Ještě závažnějším nedostatkem je fakt, že stačí uvést, že jsem lékařka či medik, a personál se mnou automaticky takto jedná a předloží mi chorobopisy pacientů. Z nich lze zjistit řadu osobních či citlivých údajů, například rodné číslo, údaje o bydlišti, o prodělaných nemocech a podobně. Zákonodárce právem takové údaje přísně chrání.
Když jsem počátkem 90. let nastoupil jako lékař v britském Birminghamu, bylo zcela běžné, že kolegové lékaři i spolupracující sestry v prvních týdnech pečlivě studovali můj identifikační štítek a nejednou si mou totožnost ověřovali u mého nadřízeného. To se dělo přesto, že týden před mým nástupem rozeslalo ředitelství nemocnice na všechna oddělení oznámení, že nastoupí nový lékař, i s mou fotografií. Pravda, byla to dětská nemocnice a únosy malých dětí patří v anglosaských statistikách na čelná místa mimořádných událostí v nemocnicích.
V České republice se (ne vždy, ale často) setkáváme s opačným extrémem. Zdaleka ne všichni zaměstnanci jsou označeni jmenovkou, řada jich nenosí nemocnicí předepsané oblečení a od pacientů pak slýcháme stížnosti typu „ten člověk měl nějaké reklamní triko a já nevím, zda to byl lékař, medik či zřízenec“. Bezpečnostní dveře otevíratelné jen čipovou kartou se otevřou a zajistí „pro úsporu času“ a věta „jdu se podívat na pana Nováka“ vyslovená mužem či ženou v bílém, je klíčem k jeho citlivým údajům.
Ne, žádná nemocnice na světě - akreditovaná či neakreditovaná - není a nebude stoprocentně bezpečným místem. Nemusí se nám to líbit, ale musíme si na to zvyknout a snažit se riziko minimalizovat. Management nemocnic to může učinit důsledným dodržováním platných předpisů a opakovanými kontrolami podobnými té, kterou provedla MF DNES. Použití „falešných pacientů“ či „falešných zdravotníků“ je v zahraničí běžným nástrojem k testování kvality vlastního pracoviště. Jen tak lze dosáhnout vyšší míry bezpečí i toho, že v nějakém příštím testu budou „osoby v bílém“, tak jako v pražském Motole, včas odhaleny.
Autor je konzultantem Spojené akreditační komise ČR Joint Commission International -organizace posuzující národně i mezinárodně kvalitu péče a bezpečí zdravotnických zařízení.

Stačí uvést, že jsem lékařka či medik, a personál se mnou automaticky takto jedná a předloží mi chorobopisy pacientů. Z nich lze zjistit řadu osobních či citlivých údajů.

Foto popis|

O autorovi| David Marx, autor je lékař