Bezpečná nemocnice – pouhá iluze?

12.03.2007

Hydepark

Jsou nemocnice bezpečnými místy? Na první pohled se zdá tato otázka naivní – kde jinde by se měl pacient cítit bezpečně, když ne tam, kde se o něho starají špičkově vyškolení lidé, o jeho blaho pečují nejmodernější přístroje a kde se mu „přece nemůže nic stát“...
Pravda je jiná – ze zahraničních výzkumů vyplývá, že 4–11procent pacientů je během pobytu v nemocnici závažně poškozeno nikoli svým onemocněním, ale pochybeními, ke kterým dojde ze strany nemocnice. I když se drtivá většina zdravotníků úspěšně snaží, aby jejich postup nebyl rizikový, měli bychom si být vědomi jednoho z Murphyho zákonů, který zní „může-li se něco pokazit, pak se to určitě pokazí“.

Lesník v bílém plášti

Nedílnou součástí péče o pacienty je zajištění jejich ochrany před nepovolanými osobami. Jde o ochranu soukromí pacientů a o ochranu jejich majetku a bezpečí. Nikomu není příjemné, když jej v situaci, kdy je například svlečen či vyšetřován, okukuje někdo cizí. Tím spíše je nepřijatelné, pokud není dostatečně chráněna dokumentace pacientů a jakýkoli člověk, který si navlékne bílý plášť, z ní může bez prověření získat osobní informace – informace, jejichž důvěrnost nechrání jen etické kodexy a Hippokratova přísaha, ale také trestní zákon a mezinárodní úmluva.
Ještě větší riziko vzniká tam, kde personál automaticky „člověka v bílém“ pokládá za někoho, kdo do nemocnice patří – jako by se člověk stal lékařem jen tak, že si navleče bílý plášť. Dostatečně varovná nebyla zjevně ani příhoda z druhé poloviny devadesátých let, kdy se jakémusi lesníkovi oblečenému do bílého pláště podařilo proniknout na pokoj pacientek na gynekologickém oddělení jedné velké nemocnice a přítomné dokonce „vyšetřovat“.
Na kterémkoli letišti na světě najdeme upozornění vyzývající k tomu, aby se zaměstnanci za všech okolností prokazovali identifikační visačkou, a zmenšila se tak pravděpodobnost například toho, že falešný pilot unese letadlo. Pacienti v nemocnicích a zejména oslabené skupiny – například hospitalizovaní na jednotkách intenzivní péče, děti či staří lidé – si jistě zasluhují alespoň stejnou ochranu jako cestující letadlem. Kdokoli se v nemocnici pohybuje jako „člověk v bílém plášti“ bez identifikace, měl by se velmi rychle stát terčem pozornosti personálu i pacientů. I všichni studenti lékařských fakult a ošetřovatelských škol mají mít jmenovky.
Nemocnice se však nemohou stát nedobytnými pevnostmi – kromě pacientů do nich chodí velké množství návštěvníků a dalších osob a není v silách žádného zařízení prověřovat, zda všichni mají v areálu či na pracovišti co pohledávat.

Nejsou třeba miliony

Na druhé straně je jasnou povinností každé nemocnice, aby zajistila maximální možnou míru bezpečí zejména pro ty pacienty, kteří se o sebe postarat nemohou. K tomu není nutně třeba velkých investic do kamerových systémů či čipových karet – stačí, aby personál dodržoval stanovená pravidla bezpečnosti pracoviště a nebyl raněn slepotou, když spatří podezřelého „člověka v bílém“.
Větší míře obezřetnosti se musí naučit i pacienti – neměli by se bát zeptat se neznámého „lékaře“, který vstoupí do jejich pokoje a nepředstaví se jim, co je zač a jaká je jeho funkce. Chápu, zní to absurdně, chtít od pacientů, aby zpochybňovali tradiční autoritu zdravotníků, ale je to účinná a v zahraničí ověřená cesta ke zvýšení bezpečí v nemocnicích.
Buďme rádi, že test MF DNES v nemocnicích proběhl a že tentokrát nešlo o vážně míněný „nájezd“ lidí, kteří by chtěli pacientům ublížit. Je to signál jak pro management zdravotnických zařízení v Česku, tak pro jejich zaměstnance a pacienty, aby se problematikou bezpečí zabývali. V těch nemocnicích, které procházejí nějakým systémem externí inspekce kvality (akreditace či certifikace), je míra rizika pro pacienty menší, nicméně – jak je vidět z proběhlého testu – neexistuje žádný spolehlivý nástroj, který by je úplně vyloučil.
Profesionálně se chovající personál a pozorní pacienti (či jejich blízcí) mohou však napomoci k významnému zvýšení bezpečí ve zdravotnických zařízeních.

***

Není možné, aby kdokoli v bílém plášti mohl nahlížet do zdravotních záznamů.