Smrt kvůli ponožkám

26.06.2007

Boty uklízečky, řetízky na okně, suchá podlaha: i to ovlivní, zda nemocnice získá razítko kvality

Papír na dveřích hlásá, že stojíme před místností, kde leží pacient nakažený infekcí. Aby se od něho nenakazili další, je na pokoji sám a na chodbě přede dveřmi stojí vozíček s dezinfekčními prostředky, které uklízečka používá jen pro úklid jeho pokoje. Je tu i barevný hrníček, z nějž pije a který se tak nedostane mezi ostatní nádobí v nemocnici. Je nedělní ráno a ta bývají ve všech nemocnicích ospalá a líná. Což tentokrát v pražské nemocnici na Homolce neplatí. Je tu totiž důležitá návštěva z Ameriky: komisaři, kteří udělují mezinárodní akreditace nemocnicím.
Homolka ji už dva roky má, stejně jako zhruba tři stovky nemocnic po celém světě. Jenže certifikát, značící, že tato nemocnice se snaží být maximálně bezpečná pro pacienty, a tudíž může přijmout třeba i George Bushe, má omezenou platnost. Vydává se na tři roky a poté nemocnice musí znovu dokázat, že si glejt zaslouží.

Jak myjete umyvadlo...

Ten čas na Homolce právě nastal: za půl roku budou muset akreditaci obhájit, a tak se na to od jara připravují. Proto teď chodbami nemocnice brouzdají američtí komisaři, pro které je bezpečí pacientů náplní práce. Létají po světě a pomáhají nemocnicím odhalit slabá místa -„díry v ementálu“, které mohou vést k poškození pacienta.
 

Proč právě Američané?
 

Protože Spojené státy byly první, kdo se začal bezpečím v nemocnicích zabývat - už od roku 1917. A Joint Commision on Accreditation of Healthcare Organizations je po celém světě respektovaná instituce, která akreditace uděluje. Její komisaři jdou do takových detailů, že by se jim zdravotníci z běžných českých nemocnic smáli, až by se za břicho popadali.
Jenže laickému pozorovateli je z toho trochu úzko. Všechno, nač na Homolce americký lékař Bill Cragnes a jeho kolegyně zdravotní sestra Yvonne Brodeck upozorňují, se člověku z pohledu pacienta, který chce pobyt v nemocnici bezpečně přežít, zdá jaksi samozřejmé.
To přece dá rozum, že se člověk s infekcí izoluje od ostatních a udělá se všechno pro to, aby nenakazil ostatní, že?!
Bohužel ne. V řadě běžných nemocnic zdravotníci pacientům ani nepřiznají, že se u nich něčím nakazili. Člověk jen vyfasuje antibiotika, rány se mu hůř hojí a zůstane ve špitále déle, aniž tuší proč. A leží přitom pořád na tom stejném pokoji, kde může infekci přenést na pacienty z ostatních postelí... V akreditovaných nemocnicích je to jinak.
Yvonne Brodeck stojí přede dveřmi s pacientem nakaženým infekcí a bere do ruky dezinfekci, která je na vozíčku před pokojem. Zaujala ji a podrobně ji studuje. Doprovod ani nedýchá. „Co se jí nezdá?“ skoro se dá číst na čele Petra Koloucha, lékaře z Homolky, který má bezpečí pacientů na starosti.
Na to, co komisařka řekne, napjatě čeká i vrchní sestra a dvě cizokrajné návštěvy: zaměstnankyně irské nemocnice, která se o akreditaci bude taky ucházet, a pracovnice z Motola, kde akreditaci chtějí taky.
„Zavolejte sem, prosím, uklízečku,“ promluví Yvonne Brodeck. Drobná blondýnka, která právě o kus dál myje chodbu a šoupá přitom výrazný žlutý kužel před sebou (to aby pacienti věděli, že podlaha je mokrá, a nechodili tudy, protože jim hrozí, že uklouznou), nechá práce a trochu vyděšeně jde k nám.
„Můžete mi říct, jak s tou dezinfekcí pracujete?“ ptá se komisařka. „Myju tím umyvadlo, sprchu a záchod na pokoji,“ odpovídá zaskočená žena lámanou češtinou a její odpovědi tlumočnice obratem překládá do angličtiny. „Jak přesně? Popište to...“ „No vezmu ten sprej, nastříkám to na umyvadlo, setřu to...“ „Kdy to setřete? Hned?“ „No to ne, tak za deset minut.“ „Správně. A víte proč?“ ptá se komisařka.
Uklízečka přikyvuje a vysvětluje, že tato dezinfekce se musí nejdřív nechat chvíli působit, aby účinkovala, na rozdíl od jiných druhů, které mají jiné složení.
Komisařka spokojeně pokývne, ale mučí ženu dál. „Co děláte s věcmi, které z pokoje odnesete? Jak často tam uklízíte? Co se stane s oblečením, co máte na sobě?“ Petr Kolouch, lékař odpovědný za kvalitu péče a bezpečí pacientů, se ke mně naklání a šeptá: „Museli jsme proškolit všechny uklízečky firmy, která pro nás uklízí.“
Zdá se, že úspěšně. Tato žena ví, co má dělat, a zjevně to i dělá. Padá poslední otázka: „V jakých botách do pokoje chodíte? V těchto?“ ukazuje komisařka na bílé nazouváky s bílými ponožkami, které má žena na sobě. „A co s nimi pak děláte?“ Uklízečka netuší, kam komisařka míří, a tak krčí rameny: co by s nimi dělala, normálně podrážku dezinfikuje a pak jde dál uklízet...
Komisařka nadzvedne obočí. Petr Kolouch chápe rychle. A na čele mu naskočí drobná vráska.

Jako v letadle

Nikoho totiž až doposud nenapadlo, že otevřené boty s ponožkami, jaké nosí i řada zdravotníků, jsou ideální přenašeč infekce. A ponožky si při přechodu z pokoje do pokoje, třeba při vizitě nebo při úklidu, samozřejmě nikdo nedezinfikuje.
Takže byť tady panují přísná pravidla chránící pacienty před infekcí, všechno může zhatit jeden detail. Kvůli ponožkám by pak mohl zemřít člověk po operaci srdce, který má oslabenou imunitu. „Napravíme to. Nejlepší zřejmě bude zavést jednorázové návleky při vstupu do infekčního pokoje,“ přemýšlí nahlas Petr Kolouch.
 

Byla to chyba?
 

Nebyla. Předně žádná nemocnice na světě není stoprocentně bezpečná. Ani ty akreditované. Ty se jen snaží být co nejvíc bezpečné. A pak - slovo chyba se v nemocnici nepoužívá záměrně. Vždycky jde o „události“, a tedy cosi, z čeho se dá poučit. Dá se to přirovnat k letectví.
Pokaždé, když některý stroj spadne, nastoupí stovky lidí, kteří najdou i ten nejposlednější nýtek a prozkoumají ho. Všechno, co zjistí, se pečlivě analyzuje, a pokud byl příčinou nehody skutečně vadný nýtek, propříště se už všechny nýtky na světě, které jdou do letadel, vyrábějí z jiného materiálu. Vyloučí se tak další možnost nehody a letecký provoz je zase o kus bezpečnější, přirovnává akreditace k letovému provozu lékař David Marx, předseda České společnosti pro kvalitu zdravotnictví. V nemocnicích to tak nebývá. Své mimořádné události analyzují a snaží se z nich poučit většinou jen akreditované nemocnice.
Sbírají data o pádech pacientů, o lidech nakažených infekcí z nemocnice, o lidech, kteří v nemocnici spáchají sebevraždu, a taky o omylech lékařů a sester.
Na každou činnost se totiž dají vymyslet takové postupy, aby se chybě příště předešlo.

Buzerace, která není zbytečná

„Proč nemáte na oknech zarážky, aby se nedalo otevřít úplně?“ ptá se Bill Cragnes. „Nemáme dětské pacienty, kteří by mohli z okna vypadnout,“ vysvětluje Petr Kolouch. „Ale za těmi vašimi dospělými mohou přece přijít dětské návštěvy, ne? Doporučujeme vám nechat si řetízky nebo zarážky na okna nainstalovat,“ přátelsky radí komisař.
Po boku mu sedí lékař z Hongkongu, který je tu taky na přiučenou, co má jeho nemocnice udělat, aby získala akreditaci. Vše si pečlivě zapisuje.
„Taky jsme zjistili, že nemáte směrnici, která by definovala rozsah povinností starších lékařů k mladším. A nikdo nekontroluje, zda lék, který lékař předepsal, je naordinovaný správně. Jsou nemocnice, kde po zkušenějším lékaři ti mladší kontrolují, zda lék ordinoval správně. A je to myslím dobré opatření pro bezpečí pacienta,“ říká Bill Cragnes.
„Tak to u nás neprojde,“ suše konstatuje zaměstnankyně nemocnice v Motole. „Aby sekundář kontroloval pana profesora, to doktoři nepřežijí...“

Je to bezpečné?

Ta poznámka dokonale vystihla, co je na získání akreditace vůbec nejtěžší. „Změnit myšlení lékařů a sester, aby si uvědomili, že nejsou neomylní. A že to, co komise chce, není jen jakási buzerace, ale pokus zavést takové systémy, aby pacienti zbytečně neumírali,“ řekla hlavní sestra Ústřední vojenské nemocnice v Praze Lenka Gutová.
I tato nemocnice má mezinárodní akreditaci. Získala ji jen o půl roku dřív než Homolka a stejně jako ta se ji pokouší znovu obhájit. Takže komisaři v Česku brázdili chodby obou nemocnic.
A proč je akreditace tak důležitá? Česká statistika se teprve chystá, ale z údajů Spojených států se dá spočítat, že každý jedenáctý člověk je v nemocnici vážně poškozený kvůli chybám zdravotníků. Není důvod myslet si, že v Česku je to jinak. V přepočtu čísla znamenají, že kvůli přehmatům zdravotníků u nás ročně zemře více než tři tisíce lidí.
Před pár dny to byl dvanáctiletý chlapec, který vyskočil z dokořán otevřeného okna nemocnice v Motole. Přišel za svou nemocnou sestrou a jeho smrt se šetří jako sebevražda. Nemuselo se to stát...

Foto popis| POZOR! I to se může stát v nemocnici, úrazy jsou nejčastější příčinou komplikací při léčení...
Foto autor| FOTO: PROFIMEDIA. CZ

O autorovi| LENKA PETRÁŠOVÁ, redaktorka MF DNES