I v Česku se ordinuje smrt

19.11.2007

Tuzemští lékaři přiznávají, že u „beznadějných případů“ sami ukončují léčbu

PRAHA Přinejmenším každý třetí pacient kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice v Hradci Králové zemře z rozhodnutí lékařů.
Podobná praxe se používá i v dalších tuzemských nemocnicích. Podle nedávné studie se devadesát procent českých lékařů intenzivní péče shodne, že vysadit léčbu je někdy jediné správné řešení.
Nejde ale o eutanazii, kdy sám pacient požádá o usmrcení nebo pomoc při sebevraždě. Řeč je o mase pacientů, kterým jejich stav neumožňuje se k tomu, co se s nimi bude dít, nijak vyjádřit.
Lékaři se tím dopouštějí trestného činu, říkají někteří právníci. „Ukončit nebo nezahájit život zachraňující péči bez projevu vůle pacienta nebo jeho zástupce je protizákonné,“ říká odborník na zdravotnické právo ze 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity Ondřej Dostál.
Kdy a komu lékaři v Česku ordinují smrt?
Například člověku po srdeční zástavě, který byl dlouho oživován. Jeho mozek je nedostatkem kyslíku poškozen, ani po několika dnech se neprobral z bezvědomí. „Můžeme ho veškerými dostupnými technikami udržovat při životě poměrně dlouhou dobu,“ říká lékařka z hradecké nemocnice Renata Pařízková. „Ale když už není žádný reálný předpoklad, že by se z hlubokého kómatu probral, nemá smysl pokračovat dál.“
Škála možností, jak ukončit život „beznadějného“ pacienta, je široká. Lze nenasadit nebo ukončit podávání antibiotik, vysadit léky na podporu krevního oběhu, upravující srážlivost krve, ukončit dialýzu, odpojit pacienta od dýchacího přístroje... Pokrok medicíny totiž přinesl nový problém. Řada pacientů sice může žít, ale jen s podporou léků a přístrojů. „Nejhorší je, když to není ani k životu, ani k smrti,“ říká přednosta z pražské motolské nemocnice a předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Karel Cvachovec. Podle něj jde především o lidi „s hlubokou a předpokládaně trvalou poruchou vědomí“.
Nemocnice v Česku se ale liší v tom, co konkrétně pacientům odepřou. „V případě infekce nepodáme pacientovi antibiotika, nebudeme léčit poruchy srdečního rytmu, nepodáme krevní deriváty,“ popisuje motolskou praxi Cvachovec.
 

Pokračování na straně 3

Dokončení ze strany 1
 

Hradecká fakultní nemocnice je radikálnější. Její představitelé odhadují, že třetina nemocných, kteří zemřou na ARO, umírá z rozhodnutí lékařů. Sami lékaři hovoří o „určitém stupni snížení rozsahu léčby“. Pacienty tady odpojují i od dýchacího přístroje. „Kritici namítali, že když dýchací přístroj vysadíme, pacient umře. V tom mají pravdu,“ říká lékařka Renata Pařízková. „Dívali se na to jako na uspíšení smrti. Naším cílem ale není uspíšit smrt, jen nepokračovat v tom, co nemá smysl.“ Mezi odborníky se diskutuje i o ukončení přívodu tekutin. Motolský přednosta Cvachovec upozorňuje: „Podle zámořských statistik zemře v důsledku nerozšiřování nebo ukončení léčby na pracovištích našeho typu čtyřicet až padesát procent pacientů.“ V Česku se žádná podobná statistika nevede. Zdejší praxe se totiž od americké či západoevropské zásadně liší. Zatímco tam je možné ukončit život jen na přání pacienta či jeho blízkých, u nás rozhodují sami lékaři. Příbuzní pacienta do rozhodování nemají co mluvit a často se skutečnou příčinu smrti ani nedovědí. V dokumentaci bývá jenom zmínka o špatném zdravotním stavu a komplikacích neslučitelných se životem. „Je nemravné, že lékaři rozhodují za nás,“ hodnotí v Česku běžnou praxi David Marx ze Spojené akreditační komise, která usiluje o zvyšování kvality a bezpečnosti zdravotní péče. Ukončit nebo nezahájit život zachraňující péči bez projevu vůle pacienta nebo jeho zástupce je protizákonné, shodují se někteří právníci. „Může to být posuzováno jako ublížení na zdraví s následkem smrti,“ míní Petr Šustek z Centra zdravotnického práva Právnické fakulty UK. Odborník na zdravotnické právo ze 3. lékařské fakulty UK Ondřej Dostál se kloní k tomu, že jde o neposkytnutí pomoci se sazbou až tři roky nebo zákazem činnosti. Přednosta Cvachovec nesouhlasí: „Jsme povinni poskytnout přiměřenou péči. Z toho můžeme dovodit, že péči, která není přiměřená, nejsme povinni poskytovat.“ Žádný soudní proces však v Česku ještě neproběhl. Současnou praxi by mohl změnit chystaný zákon o zdravotních službách. Pacienti by mohli dostat možnost předem vyslovit svá přání nebo pověřit někoho svým zastupováním pro případ, že se dostanou do stavu, kdy je nemohou vyjádřit.

***

„Neumím si představit, že by rozhodnutí bylo na rodině,“ říká královéhradecká lékařka Pařízková