Pacienti s čárovými kódy

08.11.2004

Káva s ... PETREM KOLOUCHEM

Pražská Nemocnice Na Homolce se již druhým rokem připravuje na získání akreditace společnosti JCI (Joint Commission International). Absolvuje-li v prvním pololetí roku 2005 úspěšně závěrečný audit, zařadí se mezi čtyři desítky nemocnic akreditovaných tímto standardem na celém světě. O kvalitě zdravotní péče hovořil týdeník EURO s Petrem Kolouchem, předsedou Komise pro bezpečnost a kvalitu a anesteziologem kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce.

EURO: Co přinese akreditace pacientům?

KOLOUCH: Jednoznačně bezpečnost a jistotu. Příjem a vstupní režim je jasně definován, nemocní dokážou odhadnout, kolik času potřebují na vyšetření, ošetření, příjem do nemocnice. V naší nemocnici se neztratí. Dozvědí se, že nebudou bráni pouze jako diagnóza, že budou vědět, kdo je léčí, kdo je lékaři nadřízen, kdy bude vizita, ke komu je možné se odvolat v případě nespokojenosti, kdo byla ta milá blondýnka vykonávající noční službu nebo kdo byl ten arogantní konziliář, případně neochotná setra. Praktický lékař pak obdrží všechny informace k tomu, aby mohl pokračovat ve správné léčbě po propuštění z nemocnice.

EURO: Jak bude zajištěno udržení či zlepšení kvality péče?

KOLOUCH: Akreditované zařízení garantuje pacientovi kvalitu péče kontinuálním sledováním, analýzou a zlepšováním ukazatelů ze všech oblastí provozu nemocnice. V praxi to například znamená, že nemocní budou mít pro nezaměnitelnou identifikaci svého "případu náramky s čárovým kódem a jménem, čerstvě umyté podlahy budou vždy označené, zdravotnické záznamy budou jednotné, úplné a neztratí se, nedojde k chybám v podání léků a podobně. Nemocnice musí monitorovat několik desítek údajů majících přímý vliv na bezpečnost pacienta a bezchybnost procesů. Akreditací nemocnice navíc signalizuje snahu soustavně se zlepšovat a systematicky snižovat množství rizik pro pacienty i zaměstnance. Aby nezůstalo jen u slibů, musí se zařízení každé tři roky znovu podřídit revizi prováděné mezinárodní akreditační komisí.

EURO: Zvolilo některé české zdravotnické zařízení stejnou cestu?

KOLOUCH: V Česku je mezinárodní akreditace JCI pilotním projektem souběžně probíhajícím pouze v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, uvažuje o ní rovněž Fakultní nemocnice (FN) Motol či FN v Hradci Králové. K jejímu získání musí nemocnice splnit zhruba 350 přesně definovaných standardů. Vedle JCI má dnes řada českých zdravotnických institucí certifikaci ISO 9001: 2002 nebo českou akreditaci SAK (Spojená akreditační komise), která obsahuje asi padesát akreditačních standardů.

EURO: Kolik to bude nemocnici stát?

KOLOUCH: Samotný proces vyžaduje náklady na přípravu a poplatky akreditační agentuře kolem sto tisíc dolarů. Náklady na dodržování všech standardů odhadujeme na desítky milionů korun ročně. Tato cena za dodržování předpisů a podstatné zvýšení bezpečnosti nemocných i zaměstnanců je však kompenzována snížením počtu komplikací, možných úrazů a nebezpečí sporů při chybných postupech. Náklady na řešení událostí vyvolaných chybami dosahují podle zkušeností ze světa pět až deset procent obratu, u nás by to bylo sto až dvě stě milionů ročně.

EURO: A co specializace nemocnic?

KOLOUCH: Je nutná. Dnešní šíře medicíny není obsáhnutelná jedním oborovým "superodborníkem , ale je třeba týmové specializované spolupráce. Není nutné, aby všechna zařízení poskytovala komplex zdravotní péče. Zahraniční zkušenosti potvrzují, že vedle velkých komplexů "general hospital existují specializovaná centra plnící podmínky kvality a pod pravidelnou kontrolou pracující ve svém oboru na vysoké úrovni. Homolka se specializuje na kardiovaskulární péči a klinické neurovědy. Těm pak poskytují široké zázemí i další nemocniční pracoviště. Dokážu si představit, že třeba nemocnice ve Střešovicích bude preferenčně v rámci NATO dominovat jako traumacentrum. O spektrum výkonů bychom se v regionu optimálně podělili. FN Motol je unikátní dětská nemocnice, v léčbě dospělých má zase k dispozici třeba špičkovou hrudní chirurgii, ortopedii, ORL či gynekologii a porodnici.

EURO: Mají zdravotníci přiznávat své chyby?

KOLOUCH: Základem je myšlenka, že za chybu neplnící skutkovou podstatu trestného činu se netrestá. Hlášení chyby je vítáno, neboť je pak zařazeno do systému identifikace, proč se stala, co změnit, jak jí předcházet a jak kontrolovat zavedené změny. Nakonec ten, co chybu hlásí, pocítí, že uvedl do pohybu mechanismus, který mu osobně pomůže doplněním vzdělání, nákupem jiných pomůcek či nástrojů a přístrojů, změnou organizace práce... Ten, kdo chybu udělá, sám nejlépe ví, jak to příště udělat lépe. V tom se dobrý lékař liší od podprůměrného. Neomylný mág neexistuje, opakovaně chybující felčar by neměl samostatně pracovat.