Prosazování akreditačních standardů je úkolem pojišťoven či asociací poskytovatelů

14.12.2001

Spojená akreditační komise ČR vznikla v roce 1998, shodou okolností stejně jako Joint Commission Resources, jejímž hlavním úkolem jsou mezinárodní akreditace. Ta dosud akreditovala asi tucet nemocnic, a to nejen v rozvinutých a bohatých zemích jako třeba Německo, Saúdská Arábie, Dánsko a Irsko, ale i v zemích, které jsou z našeho pohledu víceméně rozvojové. Na činnosti obou jmenovaných komisí se podílí DAVID MARX z vinohradské nemocnice v Praze.

* Co je hlavním cílem akreditací?

Jde o zavedení procesu trvalého zvyšování kvality péče v daném zařízení, stručně řečeno to je záruka bezpečí pro pacienta, a to ve všech významech toho slova. Patří sem například existence bezbariérových přístupů, funkční protipožární ochrana i systém návaznosti jednotlivých pracovišť. Pochopitelně ale i bezpečí ve smyslu kvalitního odborného a správně koordinovaného poskytování lékařské a ošetřovatelské péče. Mezinárodní standardy pro nemocnice vyšly v roce 1998. Pokud nemocnice dosahuje těchto standardů, pacient by v ní měl mít zaručeno, že je v bezpečném prostředí. V České republice se na mezinárodní akreditaci poměrně intenzivně připravuje zatím jediné zařízení - střešovická Ústřední vojenská nemocnice.

* Ostatní by na splnění podmínek pro získání mezinárodní akreditace neměly?

To si nemyslím. Ani si nemyslím, že by bylo bezpodmínečně nutné, aby každá nemocnice na celém světě měla mezinárodní akreditaci. Mimo jiné i proto, že je to poměrně drahé. Nejde o proces přípravy na akreditaci, ale o vlastní akreditační proces, který zajišťují inspektoři z USA. Náklady tedy narůstají například o jejich cestovné. Některé nemocnice ale mezinárodní akreditaci potřebují, protože některé mezinárodní zdravotní pojišťovny ji začaly vyžadovat. Jiné ji chtějí, aby vynikly v daném státu nebo regionu.

* Vychází česká akreditační komise ze stejných principů jako americká?

Naše akreditační standardy, kterých je něco přes padesát a jsou volně k dispozici, nyní procházejí revizí právě v návaznosti na mezinárodní standardy. Komise intenzivně připravuje vydání těchto novelizovaných standardů s jasnou metodikou a s upřesněním - bude se jednat o český akreditační manuál pro nemocnice akutní péče všech typů. Tato revize povede ke zpřesnění akreditačních požadavků. Dnes se například v USA, ale i v západní Evropě často zdůrazňuje využití akreditací k omezení vzniku pochybení. Američané se však vyhýbají pojmu chyba a používají termínu "sentinel event", který bychom do češtiny asi nejpřiléhavěji přeložili jako jako "mimořádná událost". Zdůvodňují to také tím, že chyba vlastně neznamená jen to, že jedinec náhodou udělá něco špatně. Jak bohužel víme, ve zdravotnictví dochází k pochybení většinou proto, že nefungují konkrétní systémy, ať už kontrolní nebo jiné, které mají zaručit standardní úroveň péče. Nemám teď na mysli diagnostické a léčebné standardy, ale třeba standardy podávání léků v nemocnici, standardy upravující náležitosti zdravotnické dokumentace, postup při přebírání informovaného souhlasu apod. A to není jen náš problém. Čím tržnější je zdravotnický systém, čím je zdravotnictví dražší, tím více se klade důraz na zavádění akreditačních systémů. Znamenají totiž pro zařízení i ochranu a zejména úspory při případných soudních sporech. Není však možné jen standardy vytvořit, ale pochopitelně je nutné, aby je zaměstnanci znali a plnili.

* Co to konkrétně znamená?

Cílem akreditace není trestat, nejde o to, aby do nemocnice přišli nějací "rudí komisaři" a začali říkat to a to je špatné. Standardy totiž mohou sloužit vedení každé nemocnice. Jsou manažerským nástrojem, který umožňuje zhodnotit sebe sama podle akreditačních měřítek a pak vytvořit podmínky, aby nemocnice standardům vyhovovala. Mnoho lidí říká, že je to něco amerického a že my jako chudá země na to nemáme. Nejde však o peníze, ale o pořádek. Proto plní podmínky standardizace i zařízení v tak chudých státech jako Zimbabwe či v rurálních oblastech Jihoafrické republiky. Pokud má vedení nemocnice snahu, je schopno akreditačním standardům po řádné přípravě dostát. Akreditace posuzuje fungování nemocnice jako celku od přijetí pacienta a péči o něho až k zásobování prádelny či fungování kotelny. Nemocnice může mít špičkovou kardiochirurgickou kliniku, ale bude-li v ní špatně fungovat koordinace konziliárních služeb, nebude-li dobře pracovat rentgenové pracoviště nebo pracoviště klinické biochemie, nebude-li mít třeba vhodně zajištěnou přepravu laboratorních vzorků, pak bude úplně jedno, jestli přednostou kardiochirurgické kliniky bude odborník s několika mezinárodními profesurami, protože pacienti budou ohroženi. Dokud ředitel nevypracuje systém standardů jednotlivých činností, nemůže ani říkat pracovníkům, že něco dělají špatně, protože nemá pravidla, podle kterých by kontroloval. A pravidla jsou pro každou nemocnici víceméně specifická. Jiná budou pravidla protipožární ochrany u přízemní nemocnice v Africe, jiná u několikapatrové nemocnice v Sao Paulu. Snahou akreditační komise není vyhazovat shnilá jablíčka, naší snahou je kultivovat, aby všichni pracovali kvalitně, aby nemocnice, které mají o akreditaci zájem, dostaly od nás nástroj k tomu, aby poskytovaly kvalitní a bezpečnou péči.

* Kolik akreditovaných nemocnic je u nás?

Zatím u nás tímto procesem prošly čtyři, ale dalších přibližně patnáct participovalo už v roce 1998 na cvičné akreditaci. Řada nemocnic využívá akreditační standardy jako vnitřní nástroj ke zlepšení kvality péče. Jejich celkový počet přesně neznám, bude jich mezi třiceti a čtyřiceti.

* Zlepšila se situace v našich nemocnicích od začátku působení akreditační komise?

Ano, ale na tom nemá zdaleka zásluhu jen ona, ale také například zvýšená kvalifikace ošetřovatelského personálu. Jsou to hlavně sestry, které se věnují standardizaci ošetřovatelské dokumentace a kvalitě. Nepřímý vliv na to měly i informace v médiích a občasné diskuse o kvalitě péče na úrovni parlamentu nebo státní správy. Významnou roli hrají i zdravotní pojišťovny. Stále větší počet nemocnic nemá už jen akademický zájem o kvalitu, ale snaží se ji skutečně zvyšovat, ať už k tomu volí cestu certifikace, nebo akreditace.

* Neměly by přece jen v tomto směru více zatlačit pojišťovny?

V zahraničí právě plátci zdravotní péče po nemocnicích požadují, aby prokázaly, že poskytují kvalitní a bezpečnou péči. Ve všech zemích proces akreditace před tím, než se v něm začaly angažovat pojišťovny, skomíral. Pokud jde o stát, ten by měl stanovit minimální kritéria pro provoz zdravotnických zařízení, což také činí. Prosazování maximálních kritérií, tedy akreditačních standardů, bych nechal na pojišťovnách, profesních sdruženích nebo asociacích poskytovatelů.

foto: Vladimír Brada
 

více o akreditační komisi na www.sakcr.cz