Biomedicínský inženýr - brzda předražených zakázek

07.03.2011

V České republice je nedostatek biomedicínských inženýrů, což je jeden z důvodů, proč nemocnice využívají často nevýhodné služby kompletátorských firem. O tom, co vše medicínsky vzdělaný technik může nabídnout, hovoří Ing. Martin Mayer, vedoucí oddělení biomedicínského inženýrství Nemocnice Na Homolce.

* V souvislosti s předraženými zakázkami ve zdravotnictví se hodně mluví o kompletátorských firmách. Nejsou tyto společnosti tak úspěšné proto, že v nemocnicích nepracují lidé schopní potřeby zdravotnického zařízení řešit na míru sami?

Určitě to je jeden z důvodů. Myslím, že by to šlo i bez kompletátorských firem, které fungují vlastně jako překupníci. Je pravda, že zaměstnávají schopné techniky. Ti dobře vědí, který přístroj je pro dané zadání lepší a proč. Ne vždy však své znalosti využívají ve prospěch svých klientů, tedy nemocnic. Přidaná hodnota bývá v takovém případě neúměrná. Navíc když překupník něco prodá, stejně se o to dále stará výrobce, čímž se přínos kompletátora dále snižuje. Pokud však v nemocnici nepracují medicínsky vzdělaní technici, je velmi obtížné už jen správně připravit zadávací dokumentaci. Jsem zároveň auditor a konzultant Spojené akreditační komise ČR, znám tedy situaci v řadě nemocnic a mám určitou představu, jak se výběrová řízení dělají jinde. Mají třeba investiční oddělení, kde sedí ekonom, na jehož návrh se koupí technologie, která je ekonomicky přijatelná. Pak ale přijdete na JIP nebo operační sál a přístroj stojí v koutě, protože jej vlastně lékaři nechtěli. Troufám si tvrdit, že něco podobného se u nás nemůže stát.

* Jak tedy vše probíhá konkrétně u vás?

Celý proces začíná tím, že na přelomu roku jednotlivé primariáty zadávají investiční požadavky investiční komisi, která je posoudí a vytvoří investiční plán.

* O kolik požadavky oddělení překračují možnosti nemocnice?

Dá se říci, že několikanásobně, přibližně pětkrát až šestkrát. Je tedy nutné výrazně škrtat, na což používáme poměrně složitý vzorec - jedním z jeho parametrů například je, jak pracoviště čerpalo investiční prostředky v minulosti. Nedá se říci, že některá oddělení jsou preferována.

* Jde pro zdravotníky o transparentní proces, nebo jej spíše vnímají jako černou díru, do které vhodí lísteček se svým přáním, a ono možná něco vypadne?

Myslím, že vědí, o co jde, podrobně byl celý postup popsán na celoústavním semináři a my ochotně vše vysvětlujeme, nic tajného na tom není.

* Hovořili jsme o procesu, jak si nemocnice určí, co chce. Předpokládám, že v další fázi se řeší otázka, jak nové vybavení získat co nejlevněji…

Ano. Výběrové řízení má ustálenou podobu, k soutěži dochází prakticky u všeho, i u výrazně podlimitních zakázek v řádu tisíců korun. V tom je náš postup podstatně tvrdší, než požaduje současná protikorupční strategie ministerstva zdravotnictví. Podle zákona o veřejných zakázkách je soutěž povinná až od částky dvou milionů korun.

* Nepředstavuje to u menších zakázek přílišnou administrativní zátěž a zdržení?

Ani ne. Každý primariát má z mého oddělení přiděleného „svého“ technika, jenž ví, co na pracovišti již je, a dokáže také posoudit, co chybí. Tito kolegové úzce s personálem oddělení spolupracují, společně dokážou zadávací dokumentaci připravit velmi rychle. Obešleme pak co nejvíce dodavatelů, není problém jich oslovit třeba deset. Všichni dostávají tytéž podklady, na vypracování nabídky můžeme dát třeba jen týden. Příslušné nabídky se pak sejdou na našem pracovišti. Svoláme výběrovou komisi, která se skládá z primáře oddělení, nejbližšího uživatele, což je zpravidla lékař, jenž bude přístroj nejčastěji používat, biomedicínského technika, který je přičleněný k danému oddělení, a mě - jde tedy o čtyři lidi. Máme tabulky s bodovým ohodnocením, jimiž vyhodnotíme nabídku po ekonomické, medicínské i technické stránce. Je tak poměrně snadné získat pořadí firem.

* A pokud jde o nadlimitní zakázky?

Postup je podobný, i když složitější a zdlouhavější. Když máme jednu nabídku, tak soutěž i rušíme, což u nás platilo ještě dříve, než takové pravidlo zavedlo ministerstvo. Příkladem bylo výběrové řízení na vybavení kardiocentra, kde se počítalo s využitím prostředků z Integrovaného operačního programu EU. Přihlásil se jen jeden z kompletátorů, který patří mezi největší v republice. O zadávací dokumentaci si ale zažádalo mnohem více subjektů, včetně několika přímých dodavatelů. To navozuje dojem, že zde existuje nějaká komunikace úplně mimo zadavatele, tedy samotné nemocnice. Lze předpokládat, že kompletátoři jsou schopni se domluvit mezi sebou, i s přímými dodavateli. Jak jinak si to vysvětlit?

* Poslední náročnou technologií, jež v NNH právě začíná sloužit, je CT umožňující provádět i angiografická vyšetření. Jak konkrétně výběrové řízení probíhalo tady?

Zrovna tato soutěž byla dlouhá a náročná. Myslím, že jsme velmi dobře napsali zadávací dokumentaci, do níž jsme přesně vymezili své požadavky, především pokud jde o cenu pozáručního servisu. Ta totiž snadno převýší cenu přístroje. Jedna RTG lampa za tři a půl milionu korun vydrží třeba jen rok, je to v podstatě spotřební materiál. Přihlásili se dva přímí dodavatelé, společnosti Philips a Siemens. Ti pak mezi sebou skutečně reálně a tvrdě soutěžili skoro půl roku. Dokonce to v jedné fázi vypadalo, že bude podána stížnost k úřadu pro hospodářskou soutěž pro nepřiměřeně nízkou cenu vítěze. Když se porovnáme se srovnatelným, generačně starším CT v jiné nemocnici a vezmeme cenu přístroje, záruku a pozáruční servis, tak jsme ušetřili částku v řádu desítek milionů korun.

* Používá vaše nemocnice někdy nabídky kompletátorů?

Od roku 2008, kdy tato agenda přešla na oddělení biomedicínského inženýrství, jen jednou, a to u nového Leksellova gama nože. V daném případě to nebylo jinak možné, protože společnost Elekta, která ve Švédsku přístroj vyrábí, nemá povolení našeho Státního ústavu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) jej sem dovézt. Toto povolení má od SÚJB jen jediný dodavatel - Transkontact Medical. Tady byly naše vyjednávací možnosti téměř nulové. Přesto si stojím za tím, že to předražené nebylo. Naše konfigurace z přístroje dělá jeden ze dvou nejlepších gama nožů na světě. Byl zakoupen zároveň se systémem Extend a příslušenstvím v ceně 25 milionu korun. Taková situace však není častá. Pokud vím, tak kromě gama nože byl v podobném režimu nakoupen už jen CyberKnife do Ostravy, což je podobný příběh. Když monopolní výrobce prodá do USA dvacet takových ozařovačů, tak je tam pochopitelně zcela jiná marže, než když dodá jeden na druhý konec světa. To se nedá nijak srovnat, tady opravdu není s čím. Ale jak říkám, jde o zcela výjimečné případy.

* Když se začne mluvit o nápadně drahé zakázce, tak obvykle management nemocnice argumentuje tím, že součástí dodávky byla speciální konfigurace, nejnovější software, stavební úpravy, doplňující technologie, nadstandardní servis. Pouhé porovnání cenových listů je pak složité. Jste schopen jako odborník zvenčí posoudit i tak nepřehlednou záležitost?

Myslím, že ano. Když člověk, který se tím zabývá, má k dispozici všechny podklady, může říci, zda je cena adekvátní.

* Kolik vlastně takových lidí v republice je?

Právě že málo. Obecně se dá říci, že v počtu medicínsky vzdělaných techniků za zahraničím silně zaostáváme. Biomedicínští inženýři skládají stejně jako lékaři atestaci -než ji získají, uběhnou minimálně čtyři roky. Teprve po atestaci se z nich stávají kliničtí inženýři. Atestovaných je nás v ČR v současné době třináct, ve zdravotnictví skutečně pracuje jen pět. Když jsme měli vytvořit atestační komisi pro šest specializací, tak se ukázalo, že tolik garantů ani dohromady nedáme. Tento systém vzdělávání je spíše připravený do budoucna, až vyjdou ze škol absolventi takto zaměřených programů.

* Jak velký váš tým je?

Celkem třicet lidí, přičemž kvalifikovaných biomedicínských techniků a inženýrů je zhruba polovina, zbytek si doplňuje vzdělání nebo zdravotnickou kvalifikaci k výkonu zaměstnání nepotřebuje, například administrativní podpora.

* To je na nemocnici s 357 lůžky docela dost…

Jsou v tom však započítáni i pracovníci metrologického oddělení, perfuzionisté a další klinicky orientovaní technici na odděleních. Pracoval jsem delší dobu v zahraniční nemocnici akreditované JCI a tam bylo techniků podstatně více. V USA se počítá s jedním technikem na 600 až 800 přístrojů nebo na 1,5 milionu investovaných dolarů. Pro srovnání - v Nemocnici Na Homolce se staráme o 8 500 přístrojů. Klíčové opravdu je, aby tito lidé skutečně měli vzdělání zaměřené na kliniku. Pak jsou schopni odlišit medicínský problém od technického. A ze zkušeností i ze statistik vyplývá, že medicínských problémů je podstatně více. Je jednoduché říci: Ono to nefunguje. Technik bez medicínského vzdělání přijde k přístroji, řekne, že to bude špatná pojistka, a odveze ho. Medicínsky vzdělaný technik přijde a pozná, že balon v aortě je málo zastrčený nebo že modul na monitoru špatně měří, protože je přiucpaný arteriální katetr. Někdy je to až smutné, když v jiné nemocnici vidíme, jak tuto práci dělají nekvalifikovaní lidé. Investice do takových oborníků se mnohonásobně vyplácí. S klidným svědomím mohu říci, že moje oddělení šetří nemocnici prostředky v řádu desítek milionů korun ročně. Kupovali jsme například šest špičkových narkotizačních ventilátorů. Z nákupů v rámci integrovaných programů v jiných nemocnicích vidíme, že jsme jeden přístroj nakoupili v průměru o 400 000 Kč levněji. Jsme schopni nakupovat levněji, než je zprůměrovaná minimální cena fakultních nemocnic. Opravdu se těším, až na webu budou průměrné ceny srovnatelných nákupů, jak o tom hovořil pan ministr. Myslím, že budeme ve všem níže.

Foto popis| Ing. Martin Mayer
Foto autor| Foto archiv Nemocnice Na Homolce