Organizace interní auditní činnosti
27.02.2012
KVALITA V OTÁZKÁCH A ODPOVĚDÍCH
Jedním z požadavků národních akreditačních standardů Spojené akreditační komise, o. p. s., (SAK) je zavedení interní auditní činnosti prováděné příslušně kvalifikovanými osobami. Časté dotazy se týkají toho, zda tento standard vyžaduje, aby v zařízení pracovali interní auditoři s formálním vzděláním v oblasti auditní činnosti (certifikované kursy, vysokoškolské studium apod.) a zda má SAK konkrétní požadavky na typ školení či kursu, které by měli interní auditoři zdravotnických zařízení absolvovat, či zda je nutné si k zajištění interní auditní činnosti či k proškolení auditorů najímat nějaký subjekt.
Stejně jako u ostatních akreditačních standardů je i zde cílem zavedení udržitelného a funkčního procesu, v tomto případě systému pravidelných auditů činností týkajících se péče o pacienty, zajištění bezpečí v zařízení a účinnosti těch aktivit, které péči o pacienty podporují (např. doprava, přístrojová technika, zásobování či údržba). I když je obvykle kontrolní činnost běžnou součástí práce všech vedoucích pracovníků, systematické procesní audity jsou jejím zásadním doplňkem – umožňují posuzovat konkrétní proces napříč celým zařízením a v návaznosti na jiné procesy a minimalizují vliv provozní slepoty.
SAK nemá žádné specifické požadavky na organizaci interních auditů ani na způsob provádění školení. Obvyklý postup je takový, že se v rámci zdravotnického zařízení z vlastních pracovníků vytvoří tým osob provádějících interní audity (tedy posuzujících, zda se při péči o pacienty a souvisejících aktivitách dodržují požadavky vnitřních předpisů daného zařízení). Vzhledem k faktu, že většinou se jedná o procesy klinické, je praktické, aby početní převahu mezi interními auditory měli zdravotničtí pracovníci, kteří se v problematice orientují a kteří mohou pracovat s dokumentací pacientů.
Kromě znalostí provozu zařízení a jeho vnitřních předpisů musejí být osoby provádějící interní audit proškoleny v tom, jak tuto činnost provádět a vyhodnocovat (rozsah auditů, použití dokumentace, komunikace při auditech, zpracování výstupů z auditů apod.). Toto proškolení však nemusí mít žádnou jednotnou formální podobu – není tedy nutné, aby zařízení vysílalo všechny interní auditory na externí školení či dokonce aby se zaměstnávala osoba, která absolvovala studijní obor zaměřený na management kvality.
Obvykle postupují zdravotnická zařízení tak, že jeden či dva pracovníci (zpravidla pracovníci managementu kvality a bezpečí) se účastní některé ze vzdělávacích akcí zaměřených na interní audit ve zdravotnictví a ti pak proškolí ostatní interní auditory na pracovišti. Při výběru typu externího školení je nutné se zaměřit na to, zda je program specializován na auditní činnost ve zdravotnictví, která má řadu specifických prvků. Další variantou je studium odborné literatury či návštěva zařízení se zavedeným a funkčním systémem interního auditu. Vždy platí, že způsob školení interních auditorů musí být v zařízení popsán a dokumentován v jejich osobních spisech; stejně tak by se měla vést evidence aktivit jednotlivých auditorů. Je výhodou, když se činnost interních auditorů hodnotí – ideálně kombinací odborného hodnocení (znalost vnitřních předpisů a auditních technik) a zpětné vazby z auditovaných pracovišť (komunikační dovednosti).
Počet interních auditorů, jejichž činnost obvykle koordinuje pracoviště řízení kvality a bezpečí, záleží na velikosti zařízení, nejčastější praxe je jeden až dva z každého pracoviště.
O autorovi| MUDr. David Marx, ředitel Spojené akreditační komise, o. p. s.
